Dnes mám pro vás příběh, který je důkazem toho, jak důležité je přijetí toho, že pro šťastný život někdy musíme odložit to, co chceme my a začít naslouchat tomu, co chce někdo jiný. Aniž bychom věděli, proč…. A jaké důsledky to může mít, pokud to neuděláme...
Tento příběh je o naší Hanako, báječné fence, která už tu s námi není. Ale než odešla prozářila nám život láskou, oddaností a mnoho zkušenostmi.
Hanako byla (jako každý pejsek) velmi výjimečná osobnost. Už když jsme si jeli vybrat štěňátko, ona nám ukázala, jak to chodí, a že to ona si vybírá, ne my. Tehdy jsme jeli až na druhý konec republiky, abychom si vybrali štěňátko akity inu (to byl Petrův sen od chvíle, kdy viděl film Hačiko-příběh psa). A když jsme přijeli, abychom si prohlédli a vybrali štěně, přiběhla k Petrovi a začala mu okusovat tkaničky. Jako kdyby věděla, že si ji přeje on. A tím bylo vybráno - ona si vybrala - a tak se přidala k naší psí smečce (ten stejný den jsme si totiž jeli pro Chelsinku, malého biewera, který zase okouzlil mě, ale tento příběh není o mém poutu s Chelsinkou, ale o Hanako).
Hanako, jako typická akita inu, byla upnutá jen na jednoho "pána". Ale já nemám ráda oslovení "pán", navíc to ani není pravda. To oni určují, jak co bude, jak si nás - svého člověka - omotat kolem packy. A každý pejskař mi dá za pravdu, že jejich psí duše je všechno jen ne naším sluhou nebo otrokem. Mají svou hlavu, svou povahu a to oni si vybírají, ke komu chtějí patřit. Věřím, že i podle toho pak vyplývá, že se pejsek chová podobně jako jeho člověk. A že jsou povahové rysy, které nelze naučit (okoukat), s tím se daná psí osobnost prostě rodí.
...
Hanako velmi oddaně (až upnutě) milovala Petra, a když její člověk nebyl doma, seděla a čekala až přijde. Já pro ni byla jen takový člen do počtu, co vyvenčí (když není Petr doma, protože pokud ano, tak bez něj odmítala kamkoliv jít), co se stará o jídlo, a co musí občas vyklidit pole, aby měla svého člověka jen pro sebe.
Občas mi dávala najevo - dost osobitým způsobem - že jí jejího člověka moc beru. Začala mi ničit věci, a tak jsem ji ze začátku dost hubovala, než mi došlo, že to je vlastně vyjádření názoru na její pocit jakési samoty. Já jsem totiž doma, zatímco Petr pracuje. A tak je určitě v jejím světě nefér, aby její ségra měla svého člověka pořád u sebe a ona ne. Tak jsem občas ustupovala do pozadí a nechala jsem těm dvěma chvilku jen pro sebe. Hanako se uklidnila a přestala mi kálet na věci :D.
Pak se ale stalo něco, co naše soužití změnilo... začala se hůře orientovat a vypadalo to, že je nemotorná a nepozorná. Pak se to zase zlepšilo a tak jsme usoudili, že si asi jen nevšimla, že šlápla kam neměla, protože je to takové naše hyperaktivní nemehlo. Domluvili jsme se ale s Petrem, že to budeme pro jistotu sledovat. Od prvního pocitu, že je něco možná špatně, uplynulo jen pár dní, když jsme se ráno probudili a Hanako vběhla na stěnu v ložnici, protože netrefila do dveří. Nebylo na co čekat, jeli jsme na veterinu a tam nám řekli, že je slepá... Úplně slepá...
Začal kolotoč vyšetření, kde se zjistilo, že její plemeno trpí autoimunním onemocněním, ve kterém to odnášejí právě oči. A že to oslepnutí není okamžité, ale postupné, protože dochází k odchlipování sítnice na obou očích a tím se pomalu ztrácí zrak. Také nám vysvětili, že pejsek je velmi přizpůsobivý, proto tu změnu nelze často poznat (pokud s tím nemáme zkušenosti), dokud nedojde ke slepotě. Což nastalo, a protože sítnice nebyla utržená, ale "jen" odchlípnutá, byla šance na léčbu.
Léčba je prý vždy stejná, jen se neví, u koho (a proč) zabere. Tato léčba obsahovala kortikoidy a pomohla vždy jen na pár měsíců. Musely se proto pořád měnit dávky a začala to odnášet její játra a štítná žláza.
Zkusili jsme proto i energetické léčení, nebo vysílání více lásky - protože jsem si říkali, zda to není její volání po pozornosti. Zkusili jsme všechno. Ale nepomohlo nic.
A pak jsme si všimli, že začala dávat najevo, že už nechce léčit. Protože jednou večer, když šel Petr spát a já byla ještě vzhůru, sedla jsem si k Hanako, objala ji, slzy mi začaly téct po tváři a já se zeptala: "co pro tebe můžeme udělat, abys byla zdravá?". Byla jsem naprosto uvolněná a odevzdaná a najednou jsem slyšela hlas, který mi říká "já ale nechci vyléčit...TOHLE je můj život". A i když se duchovní cestě věnuji dlouho, jako první mě napadlo, že to je moje myšlenka. Protože, kdo by chtěl být nemocný..? A nechtěla jsem to přijmout. Ne ve zvířecím světě, kde každé zvířátko má být šťastné, zdravé a obklopeno láskou... Ale pak jsem si všimla, že kdykoliv k ní Petr přišel a začal ji hladit, tak vrtěla ocáskem a byla šťastná. Ale jakmile u toho řekl "tak pojď, budu tě léčit", ona se zvedla a odešla.
Řekla jsem Petrovi, jaký mám z toho pocit, co jsem cítila/slyšela, když jsem ji tehdy večer držela, a jak si teď víc všímám její reakce na naši snahu ji léčit. Moc mi nevěřil, což je pochopitelné, ale slíbil mi, že to bude také sledovat. A došel ke stejnému závěru... Hanako se nechce vyléčit...
Je to bezmoc, když vám vaše zvířecí láska nemůže říct, co cítí,
co chce nebo nechce a vy to musíte hádat jako z křišťálové koule.
Musíte se naučit vnímat jejich řeč těla,
ale stejně se do toho pořád plete hlava a dedukce toho, co se asi děje.
A někdy řešením není uzdravení (tak, jak si ho představujeme my), ale prostě přijmout situaci takovou, jaká je (a snažit se ji co nejvíce zpříjemnit tomu, koho se to týká).
A tak jsem domluvili operaci, která znamenala, že neuvidí vůbec, ale může žít bezbolestně a spokojeně. Dát ji na takovou operaci pro nás nebylo snadné, ale když jsme viděli, že se to opět zhoršuje a že jí to začíná navíc bolet, protože se jí v očích spouští různé záněty a změny očního tlaku, bylo rozhodnuto.
Po zahojení opět rozkvetla a byla zase to veselé stvoření, co dělá naschvály (jenom mně, když jsem jí brala jejího člověka :))) ). A tak se jí začaly pomalu vysazovat léky.
Po třech měsících, kdy byla jíž bez léků, ale přišla mrtvice. Její tělíčko nejspíš nedalo tu změnu po vysazení léků, a i když jsme tu mrtvici rozchodili, za dva měsíce přišla znovu. Neviděla, neslyšela, byla zmatená, uplakaná a nedokázala chodit (byla dezorientovaná a motala se v kruhu).
Museli jsme se s ní rozloučit..., protože už neměla důstojný život. A když tohle prožíváte, donutí vás to přemýšlet o hodnotách života a o tom, zda by to nebylo lepší, kdybychom se jí nesnažili zachraňovat zrak. Kdyby místo léků měla operaci dříve, kdybychom nechtěli zdravého pejska a smířili se s tím, že budeme mít šťastného slepého…
A to mi dalo velmi silnou zkušenost v tom, že existují hranice, za které se nedostaneme. Že ovlivnit můžeme jen něco. A že když někde cítím, že je to příliš velký tlak nebo nepřichází změna, je na čase přehodnotit to a změnit směr.
A tak nám zůstává po Hanako zlomené srdce, ale zároveň respekt k různým životním cestám…
Setkáváme se s radami - "pořiďte si nového psa", ale žádná náhrada za ni neexistuje. A dokud máme ještě její „ségru“, která nás teď musí obšťastňovat za dva, svět je stále o něco veselejší. Dokud můj muž nezapne zprávy, nebo mi nezavolá někdo, kdo se tváří jako přítel, ale zároveň si zrovna vzpomněl, že potřebuje vyřešit své vztahové trable. Ale i to jsem si díky Hanako změnila. Uvědoměním, co je skutečně důležité, vypínám to, co pro mě důležité není. Včetně některých lidí…
Proto, až budete moc tlačit na nějakou změnu, tak možná je čas přijmout to, co je a hledat novou cestu. My taky tlačili, i když z lásky. Ale za příliš vysokou cenu… A důvod, proč tento příběh sdílím - vnímejte, zda náhodou, když chcete v nějaké situaci pomoci, jen nezkoušíte vnutit svůj názor, který vám nabízí logika. Protože podle logiky je logické, že chceme, aby byl každý zdravý... ale někdy to prostě nejde. A je jedno, zda je to o tom, že nevím jak to změnit, nebo je to v osudu, nebo nejsme dostatečně věřící., nebo nevíme proč se tak děje. Někdy to je prostě tak, jak to je a nám nepřísluší to měnit, ne, pokud NEJDE o nás... A tuto cestu, kterou Hanako prošla si v sobě nesu jako vzpomínku na to, že pokud je někde jasné NE, pak mám změnit směr.... U sebe to většinou poznáme, ale na těch, co nám záleží, často ne.
Dovolte si umět přijmout, kde je hranice vaší dobré vůle a pomoci. Není to selhání, není to popření energetického uzdravení, není to ani o neúspěšném lékařství. Je to o přijetí situace, nad kterou nemáte kontrolu...
S láskou k Hanako,
Aleera
--
Jak objevit sebe samu, vyznat se ve svých emocích a obnovit své sebevědomí? - průvodce pro ženy: Alchymie ženské energie
Jak skrze vztah s materiálními statky objevit svou sebehodnotu? - průvodce: Energie peněz
Nevíte, jak rozmotat svůj život, a jak pustit okovy minulosti? - podívejte se na možnosti konzultace: Definice štěstí
Comments