top of page

Hranice, za kterou se nedostaneme

Dnes mám pro vás příběh, který vypadá smutně, ale není smutný - je plný lásky, oddanosti a přijetí toho, že pro šťastný život někdy musíme odložit to, co chceme my a začít naslouchat tomu, co chce někdo jiný. A to aniž bychom věděli, proč….


Tento příběh je o naší Hanako, báječné fence, která oslepla a nechtěla se vyléčit….


Hanako - slepý pes

Hanako je (jako každý pejsek) velmi výjimečná osobnost. Už když jsme si jeli vybrat štěňátko, ona nám ukázala, jak to chodí, a že to ona si vybírá, ne my. Tehdy jsme jeli až na druhý konec republiky, abychom si vybrali štěňátko akity inu (to byl Petrův sen od chvíle, kdy viděl film Hačiko-příběh psa). A když jsme přijeli, abychom si prohlédli a vybrali štěně, přiběhla k Petrovi a začala mu okusovat tkaničky. A tím bylo vybráno a ona se přidala k naší psí smečce - ten stejný den jsme si totiž jeli pro Chelsinku, malého biewera, který zase okouzlil mě, ale tento příběh není o mém poutu s Chelsinkou, ale o Hanako.


Hanako, jako typická akita inu, je upnutá jen na jednoho "pána". Ale já nemám ráda oslovení "pán", navíc to ani není pravda. To oni určují, jak co bude, jak si nás - svého člověka - omotat kolem packy. A každý pejskař mi dá za pravdu, že jejich psí duše je všechno jen ne naším sluhou nebo otrokem. Mají svou hlavu, svou povahu a to oni si vybírají, ke komu chtějí patřit. Věřím, že i podle toho pak vyplývá, že se pejsek chová podobně jako jeho člověk. A že jsou povahové rysy, které nelze naučit (okoukat), s tím se daná psí osobnost prostě rodí.


...


Hanako miluje Petra, je mu oddaná a když její člověk není doma, tak sedí a čeká až přijde. Já jsem pro ni jen takový člen do počtu, co vyvenčí (když není Petr doma, protože pokud ano, tak bez něj odmítá kamkoliv jít), co se stará o jídlo, a co musím občas vyklidit pole, aby měla svého člověka jen pro sebe.


Občas mi dávala najevo - dost osobitým způsobem - že jí jejího člověka moc beru. Začala mi ničit věci, a tak jsem ji ze začátku dost hubovala, než mi došlo, že to je vlastně vyjádření názoru na její pocit jakési samoty. Já jsem totiž doma, zatímco Petr pracuje. A tak je určitě v jejím světě nefér, aby její ségra měla svého člověka pořád u sebe a ona ne. Tak jsem občas ustupovala do pozadí a nechala jsem těm dvěma chvilku jen pro sebe. Hanako se uklidnila a přestala mi kálet na věci :D.


Pak se ale stalo něco, co naše soužití změnilo... začala se hůře orientovat a vypadalo to, že je nemotorná a nepozorná. Pak se to zase zlepšilo a tak jsme usoudili, že si asi jen nevšimla, že šlápla kam neměla, protože je to takové naše hyperaktivní nemehlo. Domluvili jsme se ale s Petrem, že to budeme pro jistotu sledovat. Od prvního pocitu, že je něco možná špatně, uplynulo jen pár dní, když jsme se ráno probudili a Hanako vběhla na stěnu v ložnici, protože netrefila do dveří. Nebylo na co čekat, jeli jsme na veterinu a tam nám řekli, že je slepá... Úplně slepá...


Začal kolotoč vyšetření, kde se zjistilo, že její plemeno trpí autoimunním onemocněním, ve kterém to odnášejí právě oči. A že to oslepnutí není okamžité, ale postupné, protože dochází k odchlipování sítnice na obou očích a tím se pomalu ztrácí zrak. Také nám vysvětili, že pejsek je velmi přizpůsobivý, proto tu změnu nelze často poznat (pokud s tím nemáme zkušenosti), dokud nedojde ke slepotě. Což nastalo, a protože sítnice nebyla utržená, ale "jen" odchlípnutá, byla šance na léčbu.


Léčba je prý vždy stejná, jen se neví, u koho (a proč) zabere.


Ta léčba je v nasazení kortikoidů - a všichni víme, kam taková léčba vede (dlouhodobé užívání ničí orgány a celé tělo). Naštěstí se Hanako brzy zlepšila, opět viděla a my léčbu pomalu plánovali vysadit. Těšili jsme se, že Hanako patří mezi tu skupinu, která se úspěšně vyléčí. Ale po dvou měsících (cca půl roku od prvního příznaku) se problém vrátil. Měli jsme už vycvičené oko na to, jak poznat, že se orientuje hůře, takže jsme dokázali podchytit zhoršení zraku před oslepnutím. Ale ta léčba stále jen oddalovala důsledek, ale neřešila příčinu.


Uplynuly 3 roky a během té doby jsme zkusili všechno, co jsme mohli. Nejprve tedy léčbu kortikoidy, která vždy na chvíli zabrala, ale pak se stav začal stejně zhoršovat. A s každým zhoršením se zhoršoval i stav oka, ve kterém se začaly rozjíždět záněty a vysoký tlak - který ji bolel...


Prášky, mastičky, kapky...plus vedlejší účinky této chemie, kdy se nám Hanako skoro rozpadala před očima. A úleva byla vždy jen na chvíli (měsíc nebo dva).


Pak jsem se seznámila s člověkem, který dělá kvantovou terapii a vysvětlil mi, jak lze léčit zvířata pomocí této metody. Petr zase mluvil s někým, kdo mu ukazoval metodu, kterou doma úspěšně léčí svou nemocnou kočku (tzv. léčebný kód). Ale žádná změna nenastala. Zkoušeli jsme vysílat energii lásky, léčení, pozornosti. Napojovali se na ni (energeticky) horem dolem a ještě více se jí věnovali - protože jsme si říkali, že je to určitě reakce na nějaký její nedostatek.


Já jsem pořád říkala Petrovi:"ona je nešťastná, protože jí chybí tvoje láska", pak jsem k tomu přidala: "a taky je možná smutná, že si myslí, že ji nemám ráda já". Ale ať jsme zkoušeli cokoliv, stav se jí stále zhoršoval... a nám to lámalo srdce..


...


Je to bezmoc, když vám vaše zvířecí láska nemůže říct, co cítí, co chce nebo nechce a vy to musíte hádat jako z křišťálové koule. Naučíte se sice vnímat jejich řeč těla, ale stejně se do toho pořád plete hlava a dedukce toho, co se asi děje.


...


Jednou večer, když šel Petr spát a já byla ještě vzhůru, sedla jsem si k Hanako, objala ji, slzy mi začaly téct po tváři a já se zeptala: "co pro tebe můžeme udělat, abys byla zdravá?". Byla jsem naprosto uvolněná a odevzdaná a najednou jsem slyšela hlas, který mi říká "já ale nechci vyléčit...TOHLE je můj život".


I když se duchovní cestě věnuji dlouho, jako první mě napadlo, že to je moje myšlenka. Protože, kdo by chtěl být nemocný..? A nechtěla jsem to přijmout. Ne ve zvířecím světě, kde každé zvířátko má být šťastné, zdravé a obklopeno láskou... Ale pak jsem si všimla, že kdykoliv k ní Petr přišel a začal ji hladit, tak vrtěla ocáskem a byla šťastná. Ale jakmile u toho řekl "tak pojď, budu tě léčit", ona se zvedla a odešla.


Řekla jsem Petrovi, jaký mám z toho pocit, co jsem cítila/slyšela, když jsem ji tehdy večer držela, a jak si teď víc všímám její reakce na naši snahu ji léčit. Moc mi nevěřil, což je pochopitelné, ale slíbil mi, že to bude také sledovat. A došel ke stejnému závěru... Hanako se nechce vyléčit...


Ale co teď?


Měli jsme dlouhý rozhovor, rozebírali to ze všech možných stran. Ale nakonec padlo rozhodnutí - musíme ji dát na operaci...aby ji odstranili oči... Při té diskuzi jsem začala plakat a Petr byl úplně bledý a nešťastný. Jenomže pořád jsme se snažili zachránit jí oči, které už stejně nefungovaly, a proč? Aby se zachoval její výraz v psí tváři? To ale nebylo pro ni, ale pro nás. A my museli myslet víc na ni - co je nejlepší pro ni, a jaký ji čeká život, když to neuděláme?


Domluvili jsme si termín a jeli na veterinu, kde se o naše pejsky s láskou starají a kde kvůli Hanako zburcovali nejednoho špičkového oftalmologa, aby měla Hanako tu nejlepší péči. Také se snažili vždy udělat maximum, aby jí oči zachovali, ale jakmile jsme přijeli už rozhodnutí, že jsme pro operaci, vůbec nám to nerozmlouvali a naopak nám potvrdili, že je to i z lékařského hlediska nejlepší cesta, pokud chceme, aby s námi Hanako ještě pár let byla. A vzhledem k tomu, že se to nelepší, oči odumírají, stejně už nevidí (možná velmi slabé stíny) a hlavně cítí neustálou bolest, že není na co čekat a domluví se termín operace...


...


Když nastal den D, nespala jsem už asi třetí noc. Byla jsem nervózní a měla strach - zvládne operaci? Kortikoidy měly už vliv na její játra... A děláme dobře? Nervózní byl i Petr a soucítil s námi celý tým na veterině. Jejich přístup byl (a stále je) skutečně úžasný!


Když jsme čekali během operace na to, jak to dopadne, vůbec jsme nemluvili, dívali jsme se střídavě na telefon, z okna, do země... V jednu chvíli jsem se otočila k Petrovi, objala ho a řekla mu s knedlíkem v krku, že vím, že si ho Hanako vybrala, protože věděla, že s ním je v těch nejlepších rukách. Protože lidé se ke psům chovají různě, nebo si nemohou dovolit náročnou léčbu... A my pro ni dělali první poslední.


Když Hanako přivezli po operaci, a začala se pomalu probírat, tak srdceryvně kňourala. Byla nateklá, bolavá a trhalo to srdce. Ale museli jsme vydržet. Dostali jsme pokyny, jak o ni pečovat, a jak máme docházet na kontrolu.


Petr si vzal volno a byl první dny pořád s ní. Já hledala rady, jak co nejlépe pomoci slepému pejskovi. I když se její zrak zhoršoval už delší dobu a základní vybavení jsme už měli (misku s fontánkou, aby slyšela, kde se má napít, chráněné ostré rohy a pod.), chtěla jsem najít způsob, jak jí chránit oblast očí, aby se tam nepíchla třeba o větev, až bude venku (na zahradě). Netušili jsme, jak dlouho se bude hojit a zároveň jsme nechtěli, aby jen ležela doma. Pár dní po operaci začínala být už chvílemi veselá, rostla chuť k jídlu, ale nemohli jsme s ní chodit na procházky, protože nebyla zahojená.


Jakmile začal Petr jezdit zase do práce, byla jsem pořád vedle ní, aby nebyla sama a abych vyhověla všem potřebám, které měla (vyvenčit na zahradě, nakrmit, pomazlit, očistit rány po operaci - k tomu jsem musela povolat sousedku, protože mně se úplně klepaly ruce). A když u ní byl zase Petr, hledala jsem na internetu, jak ji co nejvíce ochránit. Ale pořád jsem nenacházela to, co jsem chtěla. Nevzdala jsem to - a po pár dnech jsem to konečně objevila. Nejprve v Americe, ale nakonec se mi povedlo najít přeprodejce speciálních psích brýlí i v Evropě a objednala je. V popisu bylo - psi to ze začátku nesnášejí dobře, ale to neviděli naší Hanako :). Jakmile jsme jí sundali límec - ve kterém nic pořádně neslyšela a pořád se o něco zachytávala - úplně rozkvetla. Začala radostí houkat (ona neštěká, ale houká :) ), a mohli jsme jít hned na procházku, kde je okamžitě za frajerku a my nemusíme nic dlouze vysvětlovat nebo se bát, že se zraní nebo zanese hojící se rány.


Nejde nám ani o to, zda to lidem vysvětlovat, ale nechceme, aby Hanako přehnaně litovali, protože ona teď netrpí. Je šťastná! A tak jsem rádi, že nevyvolává lítost, ale radost. A to byl záměr. Protože ona je plná radosti. A když se na ní dívám, a když tohle píšu, napadá mě pouze: "promiň Hanako, promiň, že jsme tě neslyšeli už dřív a nutili tě se uzdravit".


Protože někdy řešením není uzdravení (tak, jak si ho představujeme my), ale prostě přijmout situaci takovou, jaká je (a snažit se ji co nejvíce zpříjemnit tomu, koho se to týká).


....


Když jsme měli finální kontrolu, kam Hanako vesele přiskákala s těmi brýlemi, sedla si před misku plnou pamlsků a vrtěla ocáskem, smála se celá veterina. Vnímali, jak je Hanako šťastná a dojalo to úplně všechny...


A důvod, proč tento příběh sdílím - vnímejte, zda náhodou, když chcete v nějaké situaci pomoci, jen nezkoušíte vnutit svůj názor, který vám nabízí logika. Protože podle logiky je logické, že chceme, aby byl každý zdravý... ale někdy to prostě nejde. A je jedno, zda je to o tom, že nevím jak to změnit, nebo je to v osudu, nebo nejsme dostatečně věřící., nebo nevíme proč se tak děje. Někdy to je prostě tak, jak to je a nám nepřísluší to měnit, ne, pokud NEJDE o nás...


Dovolte si umět přijmout, kde je hranice vaší dobré vůle a pomoci. Není to selhání, není to popření energetického uzdravení, není to ani o neúspěšném lékařství. Je to o přijetí situace, nad kterou nemáte kontrolu. A i když si myslíte, že byste zrovna vy dokázali zvrátit něčí nemoc, stav, situaci - odložte to a vnímejte pokoru a respekt k tomu, zda v daném případě je vám skutečně dovoleno zasahovat a činit změny - a nebo to máte pouze přijmout a smířit se s tím, jak to je.


S láskou k Hanako,

Aleera

bottom of page