Kosmické dětství

Fáze probuzení nás vrhne do euforie, ve které je nám vše jasné, začneme sami sebe bezmezně milovat a přitahuje příležitosti a situace jako magnet. Pak se ale něco stane a ten magnet přestane fungovat. Myslíme si, že nás pohltila temná noc duše, psychospirituální krize a nebo nějaký jiný stav, který musíme řešit a léčit.

Co když to celé nabízí ještě jiný příběh? Jiné vysvětlení?

Abychom to mohli rozklíčovat, je potřeba se malinko vrátit na začátek - do doby našeho dětství a vzpomněli si na všechny klíčové pocity, které jsme zažívali nebo postrádali.

Tyto pocity totiž definují, zda životem proplujeme jako bezstarostné a milované dítě a nebo zda se ocitneme v jakémsi bojovém poli zvaném "život", ve kterém si musíme všechno zasloužit...

První varianta v nás vyvolá pocit, že všechno je snadné, dokud nás rodiče nedovedou k vlastní zodpovědnosti a nedovedou nás na cestu, na jejímž začátku nás sice pustí, ale budou stát stále za našimi zády, aby se ujistili, že dál zvládneme jít už sami... Někdy tento stav "oproštění se" od rodičů trvá déle, jindy je to okamžik. Závislost na délce tohoto odpojovacího procesu závisí na výchově, společnosti a osobnosti dospívajícího dítěte... Tento stav, ať je jakkoliv dlouhý, je převážně zdravý a vývíjí se dle toho, nakolik je dítě ochotno vstoupit na onu samostatnou cestu.

Druhá varianta tak zdravá už není... Představte si dítě, které nemá oporu, vedení, lásku, které nemá směr a nevidí ani cestu. Nevnímá svou hodnotu a necítí ani smysl své vlastní existence. A protože ten smysl chce cítit, bojuje za to. Bojuje pro uznání. Ale ať dělá co dělá, ocitá se stále samo na té cestě, kde by mělo cítit oporu. Za jeho zády je ale prázdné místo... a místo opory cítí pouze tlak, co by mělo nebo nemělo dělat. Snaží se v tom zorientovat, přizpůsobit, ale nic nepomáhá. A tak se jednoho dne ztratí... Sejde ze své cesty - ale neví o tom. Cítí jen pocit zmaru, zmatení, opuštění a nejistoty. A tak to vše, co postrádá uvnitř svého srdíčka, hledá kolem sebe - jistotu v práci (buduje kariéru), uznání ve vztazích (střídá vztahy nebo se drží jednoho). Ale čím více se snaží, tím více se cítí ztraceně a opuštěně.

Jednoho dne pak přijde okamžik, který s touto bolavou a smutnou duší zatřese. Je to nevyhnutelné a ten otřes je silný, bolestivý a bortí vše, v co daná bytost věřila. Najednou zmizí jistoty, vztahy, práce, zdraví... a místo opěrných bodů je jen spálená zem. Cítí pustinu, uvnitř sebe i kolem sebe. A neví co má dělat.

Na tomto místě se rozhoduje o dalším životním směru - buď si vybere budovat opět ty pomyslné jistoty, které vypadají navenek, že je vše v pořádku (ale uvnitř se srdce stále trhá na kusy), a nebo začne hledat jinou cestu.

Výběr jiné cesty přivede otřesenou duši k poznání a informacím, které ji odemknou srdce a začne ho léčit. Příval pochopení a lásky to srdíčko zaplní natolik, že KONEČNĚ cítí onu bezpodmínečnou lásku, kterou postrádalo jako dítě... A tak, i když už je v dospělém těle, začíná zažívat onu bezstarostnost, příval štěstí a lásky, kterou cítí v srdci i kolem sebe; a probudí se v něm "vnitřní dítě", které se v tomto procesu bezpečí a lásky začne léčit. Proto tomu říkám "kosmické dětství".

Zároveň se tomu říká i okamžik/proces "probuzení", protože příval té vesmírné energie, která prostoupí celé naše tělo, způsobí, že se ocitáme zpět na té NAŠÍ cestě, ze které jsme tehdy zabloudili. Najednou proto víme, kdo jsme, co chceme, co nechceme a život nám to začne dávat.

Většina lidí si myslí, že tohle - tento stav jakési extáze - je finále duše. Že ona "sebeláska", která tryská z každé naší buňky a usídlila se v našem srdci, je ten konečný stav jakéhosi osvícení. O to zmatenější pak jsou, když ten stav jednoho dne odejde...

Najednou se vrací pocit opuštění, selhání, a naší urputné snahy to vrátit zpět.

A tehdy se začneme chovat jako dítě, které se odmítá pustit oné "vesmírné ruky", která ho ale potřebuje pustit. Aby dozrálo, aby pochopilo, aby se naučilo zodpovědnosti, aby nebylo rozmazlené, marnivé, ale aby dospělo v moudrou duši.

A moudrost není v extázi plné radosti a seznamu splněných přání. Moudrost je o klidu v srdci, klidné mysli, zdravém těle, ale také respektu, disciplíně a trpělivosti.

Disciplína nás učí vytrvalosti - protože ne vše můžeme mít hned. Vše hned chce malé dítě, kterému rodiče podstrojují každé přání. A je to v pořádku, pokud jde o dětství a o vytvoření pocitu bezpečí, ve kterém můžeme zdravě růst. Ale stejně tak, jako nás jednoho dne vyšlou do světa rodiče, vyšle nás i ta vesmírná energie, která nás probudila.

Pokud tedy cítíte, že zmizela extáze, radost, nebo magnetismus vaší manifestační energie, pak nezmizela - jen změnila podobu (do temné noci duše, nebo jiné psychické krize - každý z těchto procesů má nějaký smysl a něčemu nás chce naučit - buď odkrývá, kde nás ještě ovládá ego, nebo upozorňuje, kde jsme něco nepochopili a nebo nás vede hlouběji do poznání své duše). Obecně lze však popsat, že ta nová podoba je změna v trpělivost, důvěru a pokoru. Protože bez těchto vlastností by se z nás staly rozmazlené děti, které si jen plní marnivé rozmary a svou vnitřní sílu nepoužívá vhodně. Stačí se podívat kolem sebe - uvidíte většinou rozmazlené děti (uvězněných v dospělých tělech), protože ať už vyrůstaly s oporou rodičů, nebo do stavu bezpeční dokráčely samy, odmítají se pustit opory, která vše řeší za ně.

Cílem přitom není, aby se vzdali zázraků a už se vám nikdy nic nesplnilo. Naopak, ve stavu moudrosti se vám i nadále plní vše. Ale vy už jasněji víte, co skutečně chcete a zda tím nějak prospějete světu (protože o tom je jednota - nikoliv druhé přesvědčovat o svých pravdách, ale dávat pomocnou ruku, aby si každý svou pravdu našel sám...).

Dokud se ve vašem srdci nerozprostře jakási vzájemnost (úcta, respekt, pokora, empatie), pak potřebujete projít skrze zralé dospívání a naučit se zodpovědnosti. Bez tohoto kroku budete stále na dětském hřišti, které ovládají naše nevyzrálá ega... a v takovém prostředí není pro moudrou duši prostor. Svět přitom potřebuje moudré duše, dovolte si proto dospět, chce to odvahu, ale není třeba se bát... Život se vám odmění - nahlédne do vašeho srdce a povede vás cestou, na které si vybudujete (sami) vše, po čem toužíte. Život bude vypadat jako souhrn zajímavých náhod, ale vy budete vědět, že jsou to vaše přesné kroky, které tvoří vaši cestu...

Na této cestě pak zmizí závislost na výkladech, touha po jistotách nebo strach z opuštění. Protože všechno bude vědomý výsledek každého vašeho kroku. Stejně jako doposud, mnohdy o tom ale ani nevíme, co všechno si způsobujeme. Abychom to proto mohli změnit, je potřeba dospět.

S láskou,

Aleera