Duchovno jako takové je snaha žít v pravdě. Nikoliv v té, co určila společnost, ale v té, kterou cítíme v srdci. K této pravdě se dostanete jakmile prohlédnete skrze všechny emoce - ať už bolavé nebo veselé. Jedině tehdy, za emoční oponou, ucítíte svou podstatu. Své skutečné já..., které neovládá ego (i když tam ego stále je). Původ označení pro duchovní lidi je sice z náboženství, ale v dnešním světě se jedná především o návrat k sobě (který se přirovnává ke spojení s bohem - protože se poukazuje na naše vnitřní božství). Dnešní duchovní člověk poznává sám sebe ponořením do svých myšlenek, zkoumáním emocí a zjišťováním, kde jsou příčiny, které ovlivňují kvalitu jeho života. Odpovědi ho automaticky vedou k základům psychologie a otázkám nadjá, ega a také ke smyslu života, který hledá uvnitř sebe díky tomu abstraktnímu světu, který začíná objevovat. Postupně se učí, jak si vědomě vybírat, co v životě chce a co ne. Odkud se berou touhy ega a co je to duše. Uvědomuje si, co dokáže ovlivnit a co je potřeba přijmout (nelze se vyhnout některým situacím). A především dozrává k zodpovědnosti, ve které se spoléhá jen na sebe a přebírá důsledky za každé své rozhodnutí.

Ezoterik chce také sám sebe lépe poznat, ale nespoléhá na sebe. Ezoterik se spoléhá na nástroje, jako jsou karty, kyvadlo, rituály, numerologie... Nebo na konkrétní hnutí, které následuje. 

​

Ezoterika sama o sobě není vůbec špatná, naopak, je to jakési pojítko mezi světem, který známe a tím, co nevidíme. A je to často vstupní brána na naší duchovní cestu. Velkým problémem tohoto "odvětví" ale je, že dané nástroje jsou špatným pomocníkem, pokud se bez nich nedokážete rozhodovat. Lidé závislí na těchto nástrojích se točí v kruhu, a tak jako jiní odevzdávají svou moc a rozhodování jiným autoritám (rodiče, partner, společnost...), tak tito lidé odevzdávají svou moc těmto nástrojům. Upínají se na horoskopy, na to, že je někdo nebo něco zachrání... Spoléhají se na vyšší moc a entity a rituály. Ztrácejí pojem o realitě a věří ve své schopnosti, které často ani nemají, protože jen touží dokázat ostatním svou sebehodnotu. Jsou samozřejmě výjimky a mám úctu k lidem, kteří mají dary vidět do naší duše a vidí i čáru našeho osudu. Ale tito lidé většinou ani žádné podpůrné předměty jako karty nebo kyvadlo apod. nepotřebují... Používají je jako nástroj, díky kterým druzí lépe uvěří. A protože lidé rádi věří ve vyšší moc, která vše ovládá, pak věří i tomu, že když mají také tyto nástroje, mohou něco nadpřirozeného ovládat. Nechápou, že nemají nic ovládat, ale pouze se snažit sami sebe lépe pochopit... Proto lze zkráceně popsat, že duchovní člověk spoléhá sám na sebe a uvědomuje si následky svých rozhodnutí (ať už používá ezoterické nástroje nebo ne), zatímco ezoterik (pokud není duchovní, ale vede ho jeho nevyzrálé ego) chce ovládat situace, aby se mu nic zlého nestalo a tím popírá životní křivku, která s sebou nese i nepříjemné události... Chce si jen hrát s energiemi, ovlivňovat počasí a mávat kouzelnou hůlkou, aby se mu plnila přání, která se neplní z nějakého důvodu (a nebo se splní jinak, než si přál...). Proč asi? Protože nemůže mít moc nad vyšší mocí. A proto je ezoterický svět plný zklamání, nenaplněných tužeb a urputnou snahou ukázat světu, že spirituální lidé jsou lepšími než druzí... A dokud v této ezo-bublině bude chybět spojení s rozumem, bude v něm zároveň i zmatek z toho, že je potřeba ovládat nějaký nástroj, abychom měli lepší život (nebo mohli manipulovat s druhými).

V tomto kontextu nejsem ezoterik. Umím sice zacházet s těmito nástroji, protože jsem se to na své cestě naučila a byly na začátku mé přeměny, ale s respektem jsem to odložila, protože jsem si uvědomila, že pro duchovní cestu nic z toho není dlouhodobě potřeba. Protože dokud nemáme čisté myšlenky, zdravé emoce a necítíme spojení se svým srdcem, nikdy nebudeme šťastní - ani když si uděláme rituál na výhru v loterii nebo budeme dělat lektvary na lásku nebo budeme doufat, že tentokrát ten horoskop vyjde. Afirmace ani meditace nepomohou a další kurz budou jen vyhozené peníze - pokud se nepodíváme upřímně sami do sebe... Jakmile ale dojdeme do svého srdce a začneme se cítit šťastně, zmizí touha vidět budoucnost, ovlivňovat situace, vnucovat druhým svou pravdu a snažit se dokázat svou hodnotu. Všechny tyto potřeby totiž vycházejí z našeho zlomeného nebo nevyzrálého ega, které si nevěří a místo abychom ho "uzdravili", tak mu jen plníme rozmary jako uplakanému děcku, které ale stále nemá dost hraček, pozornosti a vlivu. Uzdravte své ego, milujte ho, respektujte, ale nenechte ho, aby ovládalo váš život - a přesně to učí duchovní cesta. Jak milovat sám sebe i se svým egem, nikoliv jak zničit své ego nebo jak plnit jeho rozmary skrze zákon manifestace... A k tomu, abychom toto dokázali, můžeme používat ezoterické nástroje, měli bychom ale včas rozpoznat, kdy se z nástroje stává něco, co nám už nepomáhá, ale ovládá nás to. 

​

A protože nejsem závislá na ezoterických nástrojích ani je nepoužívám ve svém každodenním životě, a nejsem ani éterická víla, která tvrdí, že všichni jsme láska, považuji se za duchovního člověka, který putuje cestou sebepoznání a rád zkoumá nové věci. A i když považuji lásku za důležitý bod našich životů - věřím, že je to začátek i konec naší existence - přesto vnímám jako důležitější to, co je mezi tím - náš život. To, jaký je, co cítíme, jak ho vnímáme, jaké má chutě, vůně a vše, co způsobuje, zda ho prožíváme šťastně nebo ne. A díky svým zkušenostem respektuji obě strany - tu neviditelnou a ezoterickou i tu hmatatelnou a logickou. Protože právě jejich spojení je pro mě "duchovní cesta". Propojuje totiž mou intuici s hlasem rozumu (= Věřím v nemožné, ale uvědomuji si hranice, za které bychom neměli chodit.)  Není totiž důležité, zda jste ve 3D, 5D nebo XD... Důležité je přestat utíkat a vnímat sebe tady a teď. Není to o tom zapomenout na starosti, strkat před nimi hlavu do písku a doufat, že nás vesmír zachrání. Je to o zodpovědnosti, sebereflexi, sebepřijetí a víře, že máme hodnotu, které věříme...