Článek z mého původního blogu, ale je natolik aktuální, že ho zachovávám i zde. Je o iluzi probuzení, a naší domněnce, jak jsme osvícení.
Když se PROBUDÍME, začneme sice vnímat svět zcela novýma očima, otevře se nám naše dlouho zavřené srdce, ALE mysl, ta zůstává stejná… A ačkoliv vidíme více, cítíme více, myslíme více…myslíme postaru… Na vše nové dáváme nálepku ze „staré mysli“, a proto nás toto probuzení vrhne většinou do pozice, kde si myslíme, že všechno najednou víme - a tak HODNOTÍME, SOUDÍME, KRITIZUJEME – soudíme nejen situace, ale především ty, kteří do bodu probuzení podle nás ještě nedošli. Ale proč? Pokud říkáme, že všechno je láska a vychází z lásky, jak můžeme na někoho ukázat prstem a říct „ty to děláš špatně!“? Přitom tímto gestem odsuzujeme jen sami sebe…
Mnoho probuzených se v tomto procesu UVĚDOMĚNÍ zacyklí a uvízne v bublině „JÁ VÍM“, líbí se jim pocit nadřazenosti. Pocit, že ví víc než ostatní… to, že je ostatní začnou vyhledávat a vzhlížet k nim… Je to blahodárný pocit, který dává MOC… a téměř nikdo přitom nevidí, jak plíživě v nás místo moci roste ZKÁZA… kdyby tomu tak nebylo, náš svět by byl již rajskou zahradou… ale JE???
Věřím, že tímto procesem si prochází každý probuzený – a ani já jsem nebyla výjimkou – také věřím, že u každého je toto období OČISTCE jinak dlouhé… a není to dobře ani špatně, je to NAŠE CESTA… A abychom život lépe pochopili, musíme občas jít až na úplný opak toho, co představujeme; aby v nás rostla VDĚČNOST za každý okamžik, kdy se můžeme nadechnout, tak je nutné brodit se vším tím bahnem…
Probuzení nás vystřelí na druhý konec toho, co jsme
prožívali doposud - opak malého sebevědomí, hodně lásky,
umocněno touhou být potřebný a být vidět!
Ale teprve až v nás i naše poslední buňka pochopí, o čem život je, pak nebudeme zářit jen občas, nebudeme vyhledávat a sát záři druhých, nebudeme si zoufat, když se před námi na cestě objeví bahno, nebudeme toužit mít dav obdivovatelů… budeme prostě a jenom ZÁŘIT, pořád! A vnitřně se usmívat a děkovat za všechno, co nám život přináší... protože život je poznání! A na této planetě je dost místa pro všechny, pokud ze své nadřazené mysli sestoupíme do jednotného srdce.
Zkuste se rozhlédnout kolem sebe a pak zavřít oči – kam směřuje vaše mysl? Ven – na ostatní? Nebo dovnitř – k vám? Dokud nebude naše pozornost v našem nitru, budeme pořád bloudit, hodnotit a kritizovat, snažit se pomáhat a doufat v lepší zítřky… Jakmile se ale z mysli spustíme do srdce, ucítíme, že žádný člověk není špatný… možná dělá jen „špatné“ činy… my ho můžeme upozornit, ale s vědomím, že to „špatné“ v našich očích je „dobré“ na jeho cestě k probuzení…
…
Píši toto ne proto, abych soudila toho, koho pohltí touha po moci, touha být výjimečným a jediným vyvoleným pro záchranu naší planety. Každý z nás je hrdina tohoto světa, našeho světa... jen bych si přála, aby lidé nezapomínali na svoji mysl! Není to o afirmacích, hrané zbožnosti nebo nuceném potlačování našich emocí. Je to hlavně o pozorování toho, co nám prochází myslí a co z nás dělá kritiky nebo přehnané sebe-obětavce, ačkoliv naše srdce je dokořán?!
Abychom mohli spasit svět, každý musí spasit sám sebe… teprve potom může pomáhat druhým a nemít z toho žádná očekávání. Proto semináře ani terapeutická sezení dlouhodobě nepomáhají. Mohou nás navést k určitému poznání, ale dokud toto poznání nevnímáme srdcem, upneme se myslí na nějaký vzorec. Naše mysl je pouhý doprovodný nástroj k tvoření toho, po čem naše srdce touží. Ale dokud tomu je naopak, dokud žijeme ve své hlavě, snažíme se svými myšlenkami přesvědčit své vlastní srdce - a pak jsme nemocní, vyčerpaní, ztracení a neviditelní - protože popíráme sami sebe a tím způsobujeme, že nás popírá celý svět.
Bouří se v našem okolí konflikty a rozbroje, protože se tím jen odráží naše vnitřní rozbouřené JÁ - a kdo jiný to může zastavit než zase naše JÁ?
Myšlenky jsou manifestační, síla slova je tvůrčí nebo destruktivní, rozhodujeme jen my, co se stane... dokud jsme ve jménu lásky ale otrokem vlastní mysli, budeme pozorovat, jak se naše životy dříve či později zbortí jako dům z karet… Jak se zhmotňují naše strachy a obavy. A je na čase tomu říct DOST. Zkuste říct STOP starému myšlení a nechat se vést jen srdcem, které ve vás rozproudí myšlení nové – ale to může nastat jen v momentě, kdy je naše odhodlání křišťálově čisté a naše duše touží poznat, kým skutečně je. Pak ucítíte, že není žádný směr, který máte následovat, ale jen svůj vnitřní hlas, který vás vede pomalu a s láskou na cestě k sobě samému :)
S láskou,
Aleera
----
zdroj fotografie: pixabay.com