Kde se vzala potřeba srovnávat se s druhými? A jak z toho ven a začít být skutečně sám sebou? O tom je tento článek, který ukazuje na spletitost vlivu společnosti i jaký dopad má neustálé potlačování hlasu naší duše.
Celý život se snažíme plnit něčí očekávání. Posloucháme rodiče, učitele, přátele, partnera, šéfa, dokonce i své děti…. Naučili jsme se, že je tu vždy někdo (nebo něco) důležitější (nebo lepší) než my. A uvěřili jsme, že to tak je normální.
Určitě každý z nás někdy slyšel obdoby vět: "Proč se neučíš jako Martin? Proč neumíš gymnastiku jako Ivana? Proč nejsi zdravá jako ostatní děti? Proč nejsi chytrý jako tvůj spolužák? Moje máma vařila líp! Škoda, že to (tamto/všechno) neumíš líp! Co tomu řeknou lidi???!!!".
Ve srovnávání jsme vyrostli. A tak jsme ho automaticky převzali. Je to jeden z přirozených způsobů, jak vznikají vzorce našeho chování. Celá společnost neustále soutěží o první místa a nutí nás se srovnávat. V úspěchu, množství peněz, kdo je krásnější, lepší, chytřejší...
Naše sebe-hodnota se tedy začala odvíjet podle toho, jak vypadáme v porovnání s někým, koho někdo jiný (pro nás z pozice autority) považuje za lepšího.
A jako bonus jsme se naučili:
Myslet na sebe je sobecké.
Dát sebe na první místo je sebestředné.
Říct druhým, když se nám něco nelíbí nebo nesouhlasíme, je necitlivé.
Vyjádřit své city, myšlenky nebo názory, se nedělá, protože by na nás pak okolí ukázalo prstem a vyčlenili nás z kolektivu.
Postupně jsme tedy umlčeli svou duši, abychom byli oblíbení. Ignorujeme její volání, abychom nevyčnívali. A snažíme se být jako druzí, abychom dostali odměnu (finanční, v podobě uznání..).
Naše duše to ale nevzdává...
A tak máme sny a touhy. Ale čím víc se ponoříme do svých tužeb, tím zase křičí otázky v naší hlavě: "Proč si myslíš, že lze žít i jinak, než jak se od tebe očekává? Je to pokušení, které tě svede na cestu zla... Nebo je to hlas mé duše, která špitá, že si zasloužím víc? Nebo je to ego, které touží po moci? Nebo je to zraněné vnitřní dítě, které potřebuje utěšit? A jak se v tom všem mám vyznat? Lze to vůbec? Jak poznám, jestli je má touha z ega, nebo ze srdce?".
Pokud si na tyto otázky neumíte odpovědět, znamená to, že společnost odvedla skvělou práci na cestě odpojení vašeho vědomí a uspala vás do nevědomí.
Nevyčítejte si to, nevyčítejte to ani společnosti, je to totiž součást hry. Hry, která se jmenuje život.
Vzpomínáte si na stezku odvahy, kterou jste jako malí absolvovali na táboře? Cílem hry bylo dostat se z bezpečného startovacího bodu, přes temnotu v lese a strašidla, do bezpečného cílového bodu. Temnota v lese, strašidla a překážky, to je jako život. A naším „úkolem“ je, tyto překážky překonat, prohlédnout všechny strašáky a nakonec dojít do bezpečného cíle. Tím cílem ale není fyzické místo, jde o stav bytí. A strašidlo v lese je společnost a její snaha nás vyděsit, odklonit a udělat z nás krotké beránky. Je to hra duality. Není to trest ani očistec. Je to hra. A to, jak se na tu hru díváme my, takový jí dáváme scénář (drama, komedie, psycho, pohádka...).
Uvědomit si tuto "společenskou" hru ale nestačí...
Vidím to neustále kolem sebe. Výkřiky lidí, co jsou proti společnosti. A jejich urputná snaha zlepšit svět - předělat partnera, říct si o vyšší plat, získat vhodné postavení společnosti, zachránit planetu, dělat terapie, rozdávat moudra…
Kdy je to chyba? Pokud cestu změny vnímáme jako snahu změnit vnější okolnosti - a opět tak stavíme na první místo něco jiného než sebe. Stále většina lidí věří, že až se změní vnější okolnosti, změní se jejich pocit nespokojenosti, prázdnoty, vyhoření... Změní se ve štěstí, bohatství a lásku.
Pořád se tedy většina drží "bonusů", které zmiňuji na začátku článku:
Myslet na sebe je sobecké.
Dát sebe na první místo je sebestředné....
POKUD CHCETE SKUTEČNĚ ZMĚNU. Musí to být rozhodnutí, kterým si dáte slib. Slib, že teď je to o vás. Vy jste na prvním místě a chcete změnit svůj život. Ne životy druhých. Tímto slibem totiž přijmete zodpovědnost sami za sebe. A teprve až plně přijmete zodpovědnost sami za sebe, začátek VAŠÍ cesty může začít. Vždy je ale startovací bod u vás. (A ne u toho, co si pomyslí sousedi.)
Ten zlomový okamžik je moment, kdy zavřete oči, zhluboka se nadechnete a začnete se zkoumat svým vnitřním zrakem. A položíte si otázku, kdo vlastně jsem? Jsem jméno na občanském průkazu? Jsem dítě svých rodičů? Partnerem nebo milenkou? Jsem šéf firmy nebo uklízečka? Jsem láska nebo nenávist? Jsem pocit? Jsem tělo?
Kdo jsem??
A ať si odpovíte jakkoliv, uvědomíte si, že vlastně nevíte.... a proto, než naplno zjistíte, kdo jste, musíte zjistit, jak vlastně fungujete.
Sebepoznání předchází sebe-pochopení.
Sebe-pochopení je celý proces vývoje duše - učí nás, jak fungují emoce, myšlenky a naše tělo. Snažit se to přeskočit je jako kdybyste chtěli být nejprve šachoví mistři, a teprve pak se učit šachy (nebo si myslet, že to není potřeba). Proto tolik lidí selhává. Chtějí hned výsledek aniž by zjistili, jak to celé (ta hra jménem život) funguje. Věří, že stačí zákon přitažlivosti a ani neví, jak přesně tento zákon funguje.
ZÁVĚR
A protože sebe-pochopení neznáme a sebe-poznání v nás potlačili, obdivujeme ty, kteří to dokázali. Ale ta touha duše tam pořád je - touha dokázat velké věci. Touha, že náš život není jen odtikávání vteřin na hodinách života. Chceme naplno žít a prožívat sebe, plnit si své touhy. A pokaždé, když vidíme někoho, kdo to dokázal - místo aby nás to namotivovalo ("když to dokázal on/ona, vidím, že je to možné a dokážu to také"), tak se v nás probudí ten smutek, když nás jako malé známkovali ve škole, hodnotili, nutili do soutěží a označovali, kdo je lepší... A to neustálé vnější hodnocení společnosti jsme převzali jako normální ukazatel toho, co je a není dobré.
Naučili jsme se věřit tomu, že jen v porovnání s něčím/někým to ukazuje naši hodnotu.
Ale je to omyl... Omyl, který dusí naší duši. Protože pravda je taková: už TEĎ je každý z nás DOST. Dost úžasný, aby dokázal velké věci.
Jen tomu musí uvěřit a dovolit si to. (Říká se to snadno, dělá hůře... ale pokud něco neumíme, neznamená to, že se to nelze naučit.)
Jakmile v sobě prolomíte nevíru a stane se z toho víra (a to nastane, jakmile se vnitřně silně a pevně rozhodnete), začne ta cesta sebepoznání a sebe-pochopení. A teprve tehdy opadne srovnávání. Začnete si klást ty správné otázky, ne ty společenské. A zaměříte pozornost tím správným směrem. Do svého duchovního srdce. A tím začne Vaše cesta, jak změnit a tvořit Váš život. Podle snů, které máte a díky touhám, které cítíte...
S láskou ♡,
Aleera
---
Pokud toužíte sami sebe lépe poznat a objevit v sobě svou vnitřní sílu, podívejte se na průvodce Alchymie ženské energie, který je zaměřen na znovuobjevení a upevnění vnitřní síly ženy: více na Alchymie ženské energie
Zajímá vás, jak skrze vztah s materiálními statky můžete objevit svou sebehodnotu? - na toto téma je zpracován průvodce: Energie peněz
Nevíte, jak rozmotat svůj život a najít opět sami sebe? - podívejte se na možnosti konzultace: Definice štěstí
Zdroj fotografie: pixabay.com