top of page

Okovy minulosti

Když chceme v životě něco jinak: lepší vztahy, pevnější tělo, více peněz, silnější sebevědomí… a stále se změna nekoná – tak to znamená, že něco, co bychom měli změnit, měnit nechceme. Přijali jsem totiž své návyky, přesvědčení, reakce, chování, myšlenky, a zvyky za definici své osobnosti.



Nikdo nechce sám sebe změnit. Rozhodně ne na začátku, kdy máme pocit, že se celý život něčemu nebo někomu přizpůsobujeme. A tak své zvyky, názory a postoje nechceme opustit. Někdy to je ze strachu (nevíme, co to s námi udělá), jindy z nevědomosti (nevíme, že to pustit lze, nebo jak to udělat) a nebo prostě nechceme (a hledáme, jak to obejít).


Kdybychom zabalili všechny tyto důvody do jednoho balíčku, měl by název „minulost“. Protože takový balíček obsahuje naše těžké dětství, vzpomínky na vážný ale bolestivý vztah, nebo různé zkušenosti, kdy to nedopadlo dobře. Všechny tyto chvíle nás tehdy nějak zformovaly a utvořily naše přesvědčení o tom, kým jsme. Jsme tím, kdo nic nedokáže. Jsme tou, co nikdy nezhubne. Jsme ten, kdo nikdy neumí odpouštět nebo si nezaslouží lásku druhých...

 

A jak čas plyne ten balíček se stal naší identitou. Minulost je totiž ta jediná jistota, kterou máme. Je to to jediné, co známe, a co nějak definuje naši představu toho, kým jsme. A tak si svou minulost střežíme jako tajný poklad, který si bereme všude s sebou. Do každé situace, do každého vztahu, do každého našeho přání dáváme otisk tohoto svého pokladu. A tak se nám stále opakují stejné situace, které sice nechceme, ale zároveň nedokážeme pustit ten balíček, který je už minulostí. Minulostí, která měla sloužit jako zkušenost a ne jako náhrada za naši identitu.

 

Proto, když jsme ztotožněni se svou minulostí, znamenalo by to, že kdybychom to pustili, pustíme s tím i to, kým jsme…  A kým teda budu, když pustím to, co si myslím, že jsem?

 

A proto je cesta sebepoznání tak těžká a bolavá. Proto se tomu říká transformace. Protože pouštíme svá přesvědčení o tom, kým jsme. A čím pevněji to držíme, tím složitější je možnost změny. Dokud nepřijde nečekaný otřes, který nás „probudí“… A to je také důvod, proč většinou potřebujeme silný emotivní impulz, abychom svou minulost začali pouštět...


...


Dokud lpíme na své minulosti, jsme jako v začarovaném kruhu - snažíme se neustále léčit a opravovat svou osobnost, která se deformovala tím, co jsme prožili. Ale zároveň každý den čelíme naší realitě, ve které jen posilujeme fakt, že takoví prostě jsme. Věříme, že jsme rozbití (proto se snažíme opravit)... A to je velmi frustrující.


Je frustrující být v neustálém napětí a sebekontrole.

Je frustrující pořád dávat pozor, kdy a odkud vykoukne nějaká potlačená bolístka a ovládne naše chování, myšlenky a pocity.


A my v tom přesto pokračujeme, protože taková je naše identita: “jsem ten, kdo bojuje se svými stíny” / “jsem ta , co si s sebou nese své bolesti”.


Proč ale dovolíme, aby nás naše minulost takto ovládala, i když se snažíme sami sebe "opravit" a uvědomujeme si, že je základ našich vzorců v minulosti?


Protože zraněný člověk touží po jediném - cítit lásku a svou sebehodnotu. Ani lásku ani víru, že má hodnotu, si neumí dát. A tak po tom touží zvenku.

  • Chce slyšet, jak je statečný, skrze to, čím si prošel.

  • Chce slyšet, jak je obdivuhodné, co všechno přežil.

Jeho balíček, který tvoří jeho identitu, mu tak umožňuje, aby díky své bolesti získával sebehodnotu. Má tak svou identitu - je ten, kdo bojuje (a tak pořád bojuje...protože tím získává obdiv), je ten, co přežívá (a tak pořád přežívá, protože tím získává soucit). Je ten, co něco překonal/dokázal (a tak pořád něco dokazuje...aby si potvrzoval svou sebehodnotu).



Minulost každého z nás zdeformovala naši osobnost.
A tuto deformaci jsme pak přijali jako sovu identitu.
A pokud svou identitu pustíme, kým budeme?


Pro změnu našeho života nestačí svádět tyto nekonečné vnitřní boje. Pro skutečnou změnu, musíme jít hlouběji. Za hranice naší mysli, za bariéru naší bolesti. A to až do sídla naší duše...


Protože teprve tam se naše lpění na traumatech rozpustí a bolesti se změní ve vzpomínku, která nám pomůže více soucítit s druhými.


Protože teprve tam dokážeme oddělit, kdo jsem já, a co je jen moje zkušenost.



Dokud si hýčkáte svou raněnou identitu, nezmění se nic.


Budete mít sice od druhých obdiv, kolik jste toho vydrželi. Budou vám i fandit v boji proti sobě samému a občas se vám podaří nějaký úspěch - ale uvnitř vašeho srdce bude stále prázdné místo, které bude toužit po zaplnění. A místo abyste ho zaplnili láskou k sobě, budete toužit po více pozornosti, více věcech, více obdivu....


Takový boj ale nelze vyhrát... Nelze totiž vyhrát boj proti sobě...


Proto tím musíte projít (odložit svou minulost), pokud chcete změnit svůj život. Protože potřebujete změnit svůj pohled na sebe, nikoliv opravit sami sebe. Každý z nás hluboko uvnitř svého srdce cítí, že je dokonalý - i s každou tou zkušeností, kterou prošel. Ale většina tomu z různých důvodu nevěří. A to je TO, co je potřeba opravit.


S láskou,

Aleera

...


Jak objevit sebe samu, vyznat se ve svých emocích a obnovit své sebevědomí? - průvodce pro ženy: Alchymie ženské energie

Jak skrze vztah s materiálními statky objevit svou sebehodnotu? - průvodce: Energie peněz

Nevíte, jak rozmotat svůj život, a jak pustit okovy minulosti? - podívejte se na možnosti konzultace: Definice štěstí



 

Comments


bottom of page