top of page

Tiché "ne" je hlasité "ano"

Existují dvě slova, která jsou natolik mocná, že ovlivňují nejen kvalitu našeho života, ale také to, kým se stáváme, a v koho se v průběhu života měníme.


Dáváme díky nim buď souhlas tomu, co se nám stane, nebo určujeme, co v životě nechceme. Tak důležitá ta slova jsou… A protože s sebou nesou i zodpovědnost za naše rozhodnutí, občas se této moci bojíme. A to především tehdy, pokud nejsme připraveni na následky. To je moment, kdy se naše moc změní na jedno jediné slovo, kterým dáváme najevo, že netušíme, kdo jsme, co chceme a kam směřujeme. Náš život, naše touhy a sny a to, co od života chceme, se pak změní v jedno velké NEVÍM. A tím se zkomplikuje i náš život.



Slovo „nevím“ v sobě obsahuje pokoru, pokud v sobě máme už jakousi vnitřní moudrost, že nevíme vše a nepovyšujeme se nad druhé. Ale než do takového stavu dozrajeme, vyjadřujeme tím, že jsme ztraceni mezi strachem týkající se zodpovědnosti a strachem z rozhodování.


Jak se to ale stalo? Kam jsme se ztratili? Proč se neumíme rozhodovat? A lze se to naučit? Jak se vrátit zpět k sobě, abychom věděli, co chceme? Abychom se nebáli říkat ne nebo ano? Protože život, který je obklopen „nevím“, je jako bezduchý souhlas. Je to jako říkat všemu ano a divit se, že se naše osobnost rozplynula v jakousi mlhu, která čeká, co se stane…


Ani slovo „ne“ nemá někdy moc, a to tehdy, je-li tiché a protkané obavami. Protože „ne“, které špitáme bez víry ve své rozhodnutí a rozbouřeni svými pocity, není vysloveno vážně. Je plné obav a strachu. Bez zodpovědnosti. Bez síly. Bez vážného rozhodnutí. A dokud svá slova nebereme vážně my, neberou je tak ani druzí.


A tak se učíme říkat "ne". Druzí nám to radili, jak být asertivní, průbojní a více sebejistí. Ale dokud si sami nevěříme a nebereme svá slova vážně, zůstanou uvnitř nás obavy - co si o tom budou druzí myslet? A co když mě přestanou mít rádi? A co když to vlastně ani takhle nechci…?


Řešením proto není naučit se říkat "ne" - ale naučit se nejprve cítit "ne". Vnímat, kdy to skutečně cítíme. Vnímat, kdy se něco dotklo naší osobní hranice a chránit se. A abychom tohle dokázali, nejprve je nutné pochopit, proč to necítíme, proč se toho bojíme, a jak si vzít moc nad svým životem zpět. Protože šťastný život je o tom, abychom cítili, že máme svou moc ve svých rukách (a říkali „ano“ stejně silně a rozhodně jako "ne").


Odložme na chvíli to, že za vše mohou rodiče/výchova, špatná zkušenost nebo minulé životy. Nemá smysl se neustále hrabat a pídit v minulosti. Je to prostě tak, jak to je. Naše "ne" se postupně vytratilo a změnilo se v "nevím" nebo rovnou v automatický souhlas. A pokud neumíme říkat ne, a pokud nemáme život takový, jaký bychom si přáli, je potřeba si uvědomit svou aktuální pozici. To, kde jsme teď. To, jaký život máme teď. To, co dovolujeme, aby vstupovalo do našeho života a neumíme to odmítnout jako vtíravou návštěvu někoho, o jehož přítomnost nestojíme. Je potřeba přijmout, kým jsme se stali a přijmout za to zodpovědnost. Bez toho se nepohneme z místa a jen se budeme vymlouvat na minulost nebo upínat na zázrak v budoucnosti.


A to, nakolik si svou zodpovědnost (ne)uvědomujeme nejlépe ukazují naše vztahy.


Skrze vztahy se učíme o své (bez)moci ty nejcennější "lekce".

Vztahy (rodinné, pracovní, milostné, přátelské...) krásně a čistě ukazují:

  • kde je naše bolavé místo,

  • kde jsme ztratili svou moc a věříme v moc druhých.


A díky vztahům můžeme jasněji vidět, že když si sami sebou nejsme úplně jistí, začneme se druhému přizpůsobovat. Začneme (kvůli vztahu) měnit to, kým jsme, abychom byli někým, s kým ve finále nebudeme spokojeni (protože naše potlačené "já" nám to bude připomínat, skrze bolest, pochyby, smutek, nemoci, bezesné noci a různé stupně frustrace, která nám bude trhat srdce). A to proto, že jsme uvěřili druhému více než sobě. Protože jsme byli vychováni věřit autoritám, druhým, a sebe odložit až na poslední místo. Může za to minulost, ale tu nezměníme. Co ale můžeme změnit - kudy se vydáme teď?


...


Naše bolesti, pocity nepokojenosti a touha po štěstí nám ukazují, že si máme uvědomit, nakolik sami sobě nevěříme. Často totiž nevěříme svým pocitům. Pochybujeme o sobě a upínáme se pak na druhé, kteří mají lepší argumenty. Na ty, kteří něco dokázali, zatímco my (ještě) ne. A přesto, i když tohle víme, přesto se bojíme být sami sebou a projevit své "NE".


Protože stále věříme, že je lepší upínat se na druhé a věřit jim, jejich radám a návodům... Protože návrat k sobě je těžký. Jsme na to totiž sami. Není tu nikdo, kdo by chápal naše vnitřní rozpolcené pocity. Jsme jen my, náš pocit, mysl plná pochyb a vyčerpané tělo.


Snažíme se před tím utéct, ale není kam... Jakmile polevíme, už je to tu zase - ta realita, které nechceme čelit. Ale která se nám zrcadlí ve všem kolem. V rozhovorech, které nás zraňují. V situacích, které nás zraňují. Ve vztazích, které nás zraňují.


Jsme vyčerpaní a unavení. Nemáme sílu se sebou něco dělat. Všechnu svou energii dáváme pak do toho, co nás bolí, aby to bolet přestalo - soustředíme se více na vztahy, situace a snažíme se v nich naučit číst, abychom dokázali předvídat bolest, které bychom se do budoucna vyhnuli...


Chceme pak znát budoucnost, místo abychom se zaměřili na svou přítomnost.

Chceme mít jistoty v práci, místo toho abychom si věřili, že ustojíme změny.

Chceme, aby nás druzí milovali, protože sami sebe rádi nemáme... Nemáme totiž rádi to, co se z nás stalo. Nebo jsme uvěřili, že nejsme hodni lásky.


Upínáme se na ujištění, zázraky, vztahy, peníze.... Snažíme se být vidět, a přitom jsme víc a víc ztraceni...


...


Je potřeba se zachránit a objevit sami sebe. Nevnímat ty roky, které nás zformovaly jako trest nebo karmu, ale jako zkušenost, která nám ukazuje, CO (UŽ NE)CHCEME.


Protože někdy je to, že víme, co už nechceme, dveřmi na cestu, na které začneme poznávat to, co nám dělá radost, a co už naopak chtít budeme....


Je totiž těžké sepisovat si seznam přání, když ani nevíme, jak to přání má vypadat, nebo když v něm vždycky na něco zapomeneme.


Ta cesta ke štěstí totiž není naučit se správně přát. Ta cesta je zjistit, co ve svém životě už nechci, a pak tomu začít říkat "ne". NE vztahům, které nás táhnou dolů. NE tomu mlčet a bát se vyjádřit svůj názor. NE všemu, co nám způsobuje nepříjemný pocit v těle. NE všemu, co cítíme, že nechceme...


...


Co vás na této cestě NE X ANO čeká?


  1. Ze začátku se v tom můžete cítit jako slon v porcelánu. Je to pochopitelné, začínáte se chovat jako někdo jiný a nevíte, co to způsobí. Ale když vydržíte - naučíte se své "ne" říkat v souladu se svým srdcem, jasně, rázně a přesto bez urážek nebo posměchu; uvědomíte si totiž svou moc a s ní i následky své volby a svého chování.

  2. Svou vědomou volbou pro "ano" a "ne" si postupně budujete respekt sami k sobě. Tato nová energie z vás začne vyzařovat a druzí vaše "ne" budou respektovat.


Proto, pokud vás život bolí, věnujte té bolesti pozornost. Neutíkejte před ní. Ona totiž nezmizí, ani když ji přelepíte novým koníčkem nebo vztahem. Bude tam. Trpělivě čekat, dokud si neuvědomíte, že všechno, co vás v životě bolí vám ukazuje, že děláte něco, co ve skutečnosti nechcete nebo s vámi není v souladu. A pokud říkáte „ano“, a protože se bojíte říct „ne“. Pak to „ano“ (i to automatické nebo nevědomé) je jako otevřená brána do vašeho srdce. A to všechno, co nechcete, ale nedokážete odmítnout, vám proudí do srdce, uvelebí se tam a pak vás ovládá… Skrze emoce, skrze mysl, skrze naše tělo.


Uvědomujte si: kam vás vede cesta, po které kráčíte?


A chcete to tak? Jste v tom šťastní? Nebo je čas změnit směr a začít si volit jinak to, čemu řeknete ANO, a čemu NE?


Vybírejte moudře, jde o váš život ♡.

S láskou,

Aleera



---

Jak objevit sebe samu, vyznat se ve svých emocích a obnovit své sebevědomí? - průvodce pro ženy: Alchymie ženské energie

Jak skrze vztah s materiálními statky objevit svou sebehodnotu? - průvodce: Energie peněz

Nevíte, jak rozmotat svůj život a najít opět sami sebe a svou sílu? - podívejte se na možnosti konzultace: Definice štěstí



Comments


bottom of page