top of page

Dvojplamen je iluze

Snění o ideálním partnerovi, který na nás někde čeká a povznese nás do nebeských výšin, je jen dalším způsobem, jak svůj zrak odvracet od toho, co je TEĎ a věřit, že to, co nás učiní šťastnými, je někde TAM venku…

Začíná to v dětství. Nejprve si hrajeme na manželství, rozdáváme první pusy a u toho se díváme na pohádky a věříme, že pro šťastný vztah nemusíme udělat nic. Stačí jen sedět a čekat. Pak ale vstupujeme do prvních vážných vztahů a zažíváme první zklamání. A místo, aby nás to posílilo v našem charakteru, utíkáme stále častěji do říše snů…


Naše vnitřní říše je totiž kouzelná, slibuje nám spřízněnou duši, někoho, kdo je jako my a kdo čeká jen na nás. A navíc, v této říši není nic naše chyba, ale druhých!


Nesoustředíme se tedy na své chování. Nepřemýšlíme nad tím, jací jsme my. Jen dál sníme o svém ideálním partnerovi, který na nás někde jistě už čeká a nemůže se dočkat, až nám složí k nohám své srdce (a ideálně i konto). Nevnímáme, že se tím více propadáme do propasti, ve které odevzdáváme moc nad svým životem jakési vyšší síle, na kterou se chodíme ptát kartářky nebo hledáme odpovědi a požehnání osudu v týdenních horoskopech.


Necháváme se pohltit tou touhou natolik, že si ani neuvědomujeme, jak nás nenápadně pohlcuje pýcha a marnivost. Protože během toho, jak sníme a přemýšlíme, zároveň hodnotíme a odsuzujeme… Kritizujeme každého, kdo neodpovídá naší ideální představě a jsme přesvědčeni, že ten zázračný partner je už za rohem. Jen čeká, až přijde správná chvíle, aby nám vkročil do života. Pořád věříme, že nemusíme nic, jen sedět a čekat. A tak čekáme a čekáme a během toho čekání se rozptýlíme nedokonalými protějšky. Abychom si to čekání zkrátili.


Jednoho dne si ale položíme otázku:

Jak dlouho musím ještě čekat? Kde mám hledat? Proč to tak trvá?


A odpovědí je - dokud nejsme upřímní sami k sobě, nepotkáme svůj ideál nikdy. Dokud nejsme upřímní sami k sobě, pak nevidíme, že každý partner je v dané chvíli pro nás ten pravý. Protože do života nám vždy vstoupí ten, kdo nás má něco naučit nebo v nás má něco odrazit. A pokud ze vztahu utečeme s domněním, že ten druhý je špatný, budeme tu stejnou situaci zažívat i v dalším vztahu. Není to tedy o partnerech, ale o nás. A pokud čekáme, až přijde náš božský protějšek, aby nás zachránil, pak ho nepotkáme. Musíme se totiž zachránit sami. A dokud tak neučiníme, budeme potkávat takové partnery, kteří nás mají něco naučit. A to v dost extrémní formě (nevěry, lži), aby nás ta bolest profackovala a probrala. Abychom se probudili a začali hledat, jak své vztahy můžeme ovlivnit my sami. Než abychom se jen nechali vláčet tím, co je toxické, manipulativní a neupřímné. Než abychom jen seděli a čekali.

Dokud tedy nejsme upřímní k sobě, nejsme upřímní k druhým. A dokud nejsme schopni dát dokonalost, nemůžeme ji ani dostat.


Je proto potřeba pochopit, že v druhých se odrážíme my – naše slabosti i silné stránky, naše výkyvy i náš klid. Dokud však nemáme uvnitř sebe jasno o tom, kdo jsme, budeme potkávat rozbouřené vztahy, abychom si uvědomili, že je čas otočit pozornost do sebe a nikoliv stále kritizovat druhé.


Dokud své partnery budeme pouze kritizovat, nebudeme za ně vděční, budeme je nenávidět, nebo se k nim příliš upneme, budeme pak stále častěji utíkat do říše snů, kde budeme snít o našem ideálním protějšku. Ale tato říše snů nebude mít šanci, aby se překlopila do naší reality. Protože nevytvoříme spojovací most. A tím spojovacím mostem jsme my a náš vnitřní růst. Naše sebehodnota, sebepřijetí a všechna ta ezo-témata, které nikdo už ani nechce číst natož studovat. Je jednodušší jen sedět a čekat a spoléhat na vyšší moc.


Jak tedy dojít do ideálního vztahu? A existuje vůbec dvojplamen nebo spřízněná duše? Nebo je to jen iluze? Touha, kterou nelze naplnit a odvádí nás více a více od nás samých?

Já jsem již dávno přestala hledat význam v těchto slovech jako je dvojplamen nebo spřízněná duše. Pro mě byl vždy ten pravý každý, koho jsem měla vedle sebe. Ať už to byl vztah s jakkoliv bouřlivým koncem, vždy jsem do toho šla s otevřeným srdcem. Co mi ale chybělo, byla moje sebedůvěra. A tak jsem ji s každým vztahem objevovala, posilovala, až jsem si uvědomila, že se posilují i vztahy, kterými procházím…


A jedno dne, kdy jsem pocítila, že na světě miluji nejvíc sebe a zároveň stejnou porci lásku dokážu dát lidem kolem sebe, se objevil můj pan Božský. Ten ideál, o kterém spousta žen sní, protože je jako z romantických snů…


Vnímám ho jako svou odměnu. A to i když naše dny nejsou vždy procházkou růžovou zahradou, ale i to nás formuje, spojuje a posiluje. A právě díky tomu všemu, čím si v životě každý z nás prochází, se posiluje nejen vděčnost, ale i naše priority. A když to všechno poskládáme k sobě, vznikne z toho naše osobnost, která je silná, sebevědomá a ví, že dokáže dávat přesně to, co sama chce. A to je pro mě víc, než dvojplamen.


Milovat emočně zdravým srdcem, ne chaoticky marnivou hlavou. A cítit vděčnost za toho, koho mám vedle sebe, aniž bych to musela mít posvěcené horoskopem… To je pro mě recept na šťastný a dlouhotrvající vztah. Cesta k němu ale začíná v nás, ne v druhých.


...


Proto milujte toho, koho máte vedle sebe. Protože dokud jste spolu, jste pro sebe stvořeni. A jakmile se vaše duše povznese, partner vás buď bude následovat, nebo se oddělíte. Obojí je ale správně a ani jedna cesta neznačí, že ten, koho máte právě teď vedle sebe, by nebyl tím pravým. Možná se vaše cesty rozdělí napořád, možná na chvíli, možná vůbec. Proto prožívejte s tím, koho máte vedle sebe, každý den, jako kdyby to byl ten jediný den, který vám byl dán. Protože pak vás vztahem povede vaše srdce a nikoliv mysl, která říká, zda je toto dobré nebo by bylo lepší tamto....


Pamatujte, že každý člověk ve vašem životě je dar. Je to dar, který si zasloužíte a na vás je, co si vlastně přejete zasloužit. A také zda to samé, co si přejete vy, dokážete dát tomu, kdo je po vašem boku...


Milujte srdcem, ne hlavou :)

Aleera

Comentários


bottom of page