top of page

Co je to "vnitřní klid"?

O čem je to duchovní lákadlo, které slýcháme a vidíme v nadpisech různých kurzů nebo nabídek na konzultace? O čem jsou ty proslovy, které nám šeptají, že to je to, co potřebujeme, aby přišla změna?



Co to znamená - být ve vnitřním klidu? Znamená to, že mi bude všechno jedno? Že mě nic nerozhodí? Nebo že budu najednou všechno vědět? Je to recept na štěstí nebo na moudrost? A jak se projevuje, že tenhle tolik uctívaný klid vlastně potřebujeme?


...

VNITŘNÍ KLID


Vnitřní klid je především synonymum pro návrat k sobě. Protože po vnitřním klidu začneme většinou toužit, když nás pohlcuje život, který NECHCEME. A když nás takový život pohlcuje, začínáme i my být někým, kým nechceme být. Protože když něco nechceme, začneme se přizpůsobovat. Jsme tak vychovaní, že je důležité se přizpůsobit. Že je důležité, hledat v sobě chyby (a ne pocity). A tak se ve své snaze přizpůsobit (změnit své chyby) stále více zamotáváme do pavučiny života, která nás paralyzuje místo abychom se cítili, že žijeme.


Končíme zmatení a upínáme se ke třem hlavním bodům, které nám od toho přehlcení uleví.

Cítíme velkou potřebu:

- stranit se lidí / protože jsme vyčerpaní životem;

- být v tichu / protože jsme přehlcení negativními zprávami a chováním druhých;

- najít smysl svého života / protože nám uniká smysl toho všeho, tak chceme cítit smysl sebe.


...

KDYŽ MĚNÍME VNĚJŠÍ SVĚT


Nikdo nechce měnit svůj život, nebo zkoumat sebe, dokud žije spokojeně. Stát před někým, kdo žije (podle našeho soudu) materiálně nebo sebestředně a snažit se s ním zatřást se slovy "probuď se", je marné. Je to jako mluvit maďarsky na někoho, kdo umí jen čínsky. Dokud si daný člověk nezačne uvědomovat, že žije jinak, než by si přál, nezačne hledat, jak a co může změnit.


Teprve tehdy, když se na svět začneme dívat jinak. Teprve tehdy, když začneme vnímat, že život je možná něco "víc než tohle". Teprve tehdy jsme ochotni učit se maďarsky.


Protože ale nejsme vedeni k naslouchání svých pocitů, tak místo hledání odpovědí v sobě hledáme odpovědi venku a zkoušíme malé změny ve vnějším světě:


Opustíme partnera.

Jdeme na kurz.

Koupíme knihu.

Začneme běhat.

Pořídíme si děti.

Změníme práci.

Jdeme k psychologovi.

Hledáme léčitele. 

Meditujeme.

Píšeme si seznam přání.

Učíme se afirmovat.

Děláme úplňkové rituály.


A to nás na chvíli uklidní. Na chvíli.


Dokud neodložíme knihu; nepotkáme nového (toxického, manipulativního, upířího...) partnera; nezujeme si běžecké boty... Dokud neskončí úplněk; nebo nenatrefíme na dalšího blba v nové práci…


Protože:

Nic z toho, co děláme, nemá trvalý efekt. Dokud to děláme svým starým já. A dokud se snažíme měnit nejprve vnější svět.


Naše staré já, dokud nedojde přeměnou, které říkám "dozrání", nás vždy dožene. Naše mysl bude totiž stále myslet postaru, dle starých vzorců. Protože nemá nové. A proto, i když se učíme hodně teorie, o které dokážeme zajímavě mluvit hodiny a hodiny, dokud neprojdeme praktickými zkouškami, nezmění se nic... Neroste v nás moudrost, ale pouze chytrost. Chytrost uchopená naším starým já...


Skrze zkušenost mysl uvěří. Skrze afirmace nebo meditace se jen na okamžik uklidní... A jakmile se uklidněná mysl opět rozbouří, vzbudí to i naše potlačené emoce. Naše nenaplněné touhy. A naši skutečnou víru v to, co si o sobě myslíme. A tak končíme opět v knihkupectví a hledáme další knihu. Jdeme do svého pokoje vypnout mysl u nějaké nové meditace. Změníme opět práci. Opouštíme partnera (nebo se opět pohádáme s tím stávajícím). Nebo se přihlásíme na maraton, protože si potřebujeme dokázat, že jsme dobří a uběhneme víc.


Co děláme špatně?


Hledáme spásu a ne řešení...


Vše kolem nás jsou nástroje nebo nápovědy (knihy, afirmace, psycholog, guru, meditace, horoskopy, rituály…) ve kterých ale hodně lidí hledá SPÁSU a nikoliv ŘEŠENÍ.



...

CESTA ZPĚT K SOBĚ


Dokud nezačneme hledat řešení (nebo-li vysvětlení) proč se nějak chováme, proč se nějak cítíme, proč jsme jiní, proč něco chceme… pak nenajdeme sami sebe. A dokud nenajdeme sami sebe, bude naše mysl hučet otázkami a naše srdce plakat skrze nepochopené emoce.


Naše vnitřní pnutí, že život je víc než “tohle”, bude silnější a my buď utečeme na samotu nebo skončíme na antidepresivech.

Aby se tak nestalo, je potřeba začít od sebe. Zjišťovat, co to “víc” pro nás znamená (a ne co nám tvrdí druzí). Tím se začneme poznávat, začneme více vnímat své pocity a intuici, začneme chápat své myšlenky, své vzorce, své chování... začneme se blížit k sobě, ke klidné mysli, šťastným emocím, zdravým vztahům:


- začneme číst, abych se něco naučili;

- začneme běhat, abychom měli zdravé tělo;

- začneme meditovat, abychom poznali, jaké myšlenky potřebujeme pustit;

- začneme vnímat měsíční cyklus, abychom pochopili, jak jsme propojeni s přírodou.


Začneme BUDOVAT (ne hledat) svůj vnitřní klid. Ze kterého nás nevytrhne nic, nikdo a pokud ano, pak jen na nezbytně dlouhou dobu. Jako když zavane silný vítr, který možná poláme pár větví, ale neodfoukne vás. Protože máte silné kořeny a ty kořeny znamenají “vím, kdo jsem, kam patřím a co chci”.


A to je vnitřní klid.


S láskou,

Aleera

bottom of page