Co brání našemu snovému životu, aby se naplnil? A proč se má někdo lépe, aniž by se musel snažit? Co musíme udělat jinak, a proč u toho často nevydržíme? Kam mizí naše vůle nebo rozhodnutí? A měli jsme vůbec někdy vůli pro tu změnu, po které toužíme?
Chtěli jsme někdy pro nový/jiný život něco vůbec udělat?
Aby mohla nastat změna, je potřeba udělat pro tu změnu prostor.
Bez prostoru není místo na nic nového. A to, zda jsme nebo nejsme ochotni ten prostor uvolnit, ovlivňuje naše rozhodnutí a vůle. Je to o našem rozhodnutí (vnitřním pocitu), zda tu změnu skutečně chceme nebo ne. A naší vůli, co jsme ochotni odložit, obětovat, pustit, abychom dosáhli vytouženého cíle. A naše vůle je podružná našemu rozhodnutí...
Proto někdy, i když chceme jiný život, tak čekáme, až nám spadne do klína - až to zařídí rodiče, partner, vláda, vesmír... protože tak jsme byli vychováni, a protože se to děje ostatním... a není přeci fér, aby se druzí měli lépe jen tak a my museli pořád něco řešit... Nebo ne?
Proto někdy, i přesto, že chceme jiný život, čekáme, až se změní okolí. Protože věříme, že s námi je vše v pořádku, a je to pouze o tom, aby se druzí chovali tak, jak to vyhovuje nám... protože to je přeci sebeláska... Nebo ne?
A z toho důvodu, když chceme jiný život, odmítáme se jakkoliv snažit - odmítáme pracovat na sobě, hledat své vnitřní příčiny, protože je to vyčerpávající, a protože jsme toho už tolik zažili a chceme konečně tu odměnu! Protože si to zasloužíme... Nebo ne?
A tak, díky svým malým vírám a přesvědčením, se odmítáme věnovat sobě a léčit a chápat své emoce. A místo toho utrácíme za rychlé zážitky v podobě dobrého jídla, nového auta nebo nějakého rituálu... Chceme totiž po tom všem (čím jsme si prošli) cítit radost a chceme ji cítit hned. Máme na to právo... Nebo snad ne?
Bez rozhodnutí to ale NEJDE. A proto selhává i sebesilnější vůle... Když totiž nevíme, proč bychom něco měli chtít / dělat / měnit, tak se těžko hledá vůle.
Ale proč to rozhodnutí, které je tak klíčové, tolik lidí není ochotno udělat?
Protože s rozhodnutím jde ruku v ruce zodpovědnost. Zodpovědnost za naše rozhodnutí, i za ta chybná... Zodpovědnost za následky všeho, co děláme, a jak se chováme... A abychom mohli být zodpovědní, potřebujeme se přestat chovat jako malé rozmazlené děti, které věří tomu, že stačí zaplakat a přiběhne starostlivý rodič a všechno pro nás udělá a zařídí...
Už několik let, možná celou dobu, co existujeme a přemýšlíme o životě, pluje kolem nás množství otázek, na které hledáme odpovědi - proč se mám já tak mizerně, zatímco někdo se narodí do rodiny, ve které je o něj postaráno? Je to fér? To přeci není fér... V čem je někdo jiný výjimečnější než já?
Tyto otázky jsou neodbytné, zaplňují a přehlcují naši mysl až nakonec vnutí našemu vyčerpanému "já", že život není fér... Zároveň ale uvěříme, že se stačí jen naučit, jak se v této neférovosti orientovat - buď se potřebujeme naučit nějaká kouzla, ovládat energie a manipulovat s druhými... nebo si ten hezký život musíme nějak vydřít...
My ale nechceme dřít. My si chceme užívat, jako ty malé bezstarostné děti, které jsou v hračkářství a mají si jen vybrat, s čím si budou hrát teď? Kdo to koupí není naše starost, protože od toho máme rodiče nebo vesmír...
A když se to nedaří, když vesmír tak nějak nefunguje a ty zázraky nám nenosí jako máma z nákupu, tak pak je asi někde problém. A protože ten problém nechceme řešit, začneme hledat, jak si to, co chceme "vydupeme" jinak... Zjišťujeme, zda máme víc křičet, plakat, vztekat se nebo zatlačit? A hledáme zkratky - něco jednoduššího než je náročná práce se sebou...
Začneme proto pít chemické produkty, které tvrdí, že jsou přírodní - abychom zhubli. Protože chceme jíst stále stejně, nechceme cvičit a vlastně jakkoliv se omezovat. Neuvědomujeme si přínos pro naše tělo a zdraví, když mu budeme věnovat péči... Nikdo nám to nevysvětlil, my se něco už naučili a je to otravné to zase měnit. Navíc život má být o radosti a ne o neustálé kontrole, změnách a honbou za něčím, co bychom měli udělat, aby to mělo výsledky až za nějakou dobu... (Třeba za rok - nikdo přece nechce čekat rok!)
Začneme se učit lépe komunikovat = najít argumenty, jak druhé přesvědčit, abychom dosáhli svého a nemuseli ustupovat. Protože máme přeci dávat sebe na první místo.
Chceme poznat vesmírné zákony, abychom věděli, jak zajistit, aby nám ten vesmír šel konečně na ruku. Aby nám splnil vše jako džin z lahve...
Protože každý si zasloužíme žít šťastný život...
Ale..
Zapomínáme u toho na jednu zásadní věc (nebo si ji odmítáme připustit). -> Každý máme v životě různé podmínky. A není podstatné (teď to není podstatné), zda je to trest, karma nebo volba duše. Je zbytečné se po tom pídit, protože naši touhu to nezhmotní... Dá nám to pouze alibi, kterým se můžeme ohánět: "Ty se máš, to já mám blbou karmu...". Alibi, které nám dá potvrzení, že je zbytečné cokoliv se sebou dělat. Alibi, které nám potvrzuje, že je lepší si užívat tady a teď... A tak místo zodpovědnosti dáme přednost radosti. Koupíme si proto něco hezkého, a pak hledáme, kdo nám pomůže půjčit na nájem...
Lze to změnit?
Ano, pokud změnu chcete. Pokud se pro ni rozhodnete.
Musíte v sobě cítit to rozhodnutí,
které vám pomůže dodat sílu vaší vůli.
Protože co mě život naučil, a co mi ukázal, je jeden jednoduchý vzorec: Pokud mám nějakou silnou touhu, tak ji mám proto, že ji mohu naplnit. A pokud ji skutečně chci naplnit, tak hledám cesty, jak toho dosáhnout...
Někdy se ale stane, že si jen myslíme, že bychom něco měli mít jinak. Máme v sobě touhy, které se nedaří naplnit i přesto, že se snažíme. A důvodem bývá skutečnost, že daná touha je jen myšlenka v naší hlavě, kterou tam zasadilo okolí. Není to touha, která kvete v našem srdci. Nevede nás proto k rozhodnutí a nemáme ani vůli pro tu touhu něco udělat.
Jak tedy poznat, zda něco chci nebo si jen myslím, že to chci? Jak poznat, zda nemám vůli nebo mě blokuje rozhodnutí, které mi naznačuje, že tímto směrem nemám jít? Co s tím, když fakt cítím, že chci prostě hodně peněz nebo se vdát a mít 5 dětí?
Pokud něco chcete, ale nedaří se vám danou touhu naplnit, jsou 3 možné důvody, proč se vám ta vysněná změna nedaří:
nechcete pro ni nic udělat (nechcete se učit něco nového, nechcete změnit své návyky, nechcete mít zodpovědnost za svá rozhodnutí) - aby změna nastala, potřebujete dospět,
ve skutečnosti po té změně netoužíte - nutíte se do něčeho, co vám není přirozené,
nevíte, co přesně máte měnit, a jak na to - protože každý radí něco jiného a to je velmi vyčerpávající.... - potřebujete sami sebe lépe poznat a pochopit, kudy máte vlastně jít, abyste byli šťastní.
---
Proto je sebepoznání v našich životech tak klíčové - především tehdy, pokud nežijeme tak, jak bychom měli. Sebepoznání nám pomáhá lépe se rozhodovat, protože zjišťujeme, co skutečně chceme. Pomáhá nám dojít k zodpovědnosti a uvědomovat si následky toho, co děláme, říkáme i co si přejeme. Pomáhá nám objevit svou skutečnou osobnost, která není jen ego, tělo nebo duše - ale vše dohromady.
Dokud ale sami sebe nepoznáme, neznáme se. A když se neznáme, nevíme, co přesně máme změnit, co přesně máme pustit... A proto hledáme odpovědi venku. Hledáme inspiraci u těch, co byli v podobné situaci a už ji vyřešili. Jenomže lidí je hodně, názorů také, a často se stane, že se ztratíme.
Ztraceni v různých návodech a radách jsme pak zase na začátku. A ten začátek je frustrující, protože toužíme být jinde.
Proto - pokud vás odpovědi druhých nevedou ke ztracenému napojení s vaším srdcem, vede vás to na cestu přehlcení, zmatku a vyčerpání - změňte cestu. Vždy respektujte svůj pocit. Důvěřujte mu. Protože, pokud máte z nějaké rady "blbý pocit", nebo cítíte "to není ono", pak to není rada pro vás. Možná na to nejste ještě připraveni, nebo to není vůbec pro vás. V obou případech byste ale zbytečně vynaložili energii někam, kde to nebude efektivní...
Protože možná se celý život chcete naučit háčkovat, ale okolí vás přesvědčuje, že musíte umět počítat logaritmy. A tak věnujete energii učení se něčeho, co ani nechcete. Jste pak z toho vyčerpaní, smutní, frustrovaní a pomalu ve vás roste agrese a zášť vůči těm, kteří svůj "snový život" žijí... A je to jen z toho důvodu, že jste buď přijali cizí myšlenku, že něco musíte, protože nerozumíte jazyku své duše, která s vámi komunikuje skrze různé emoce...
Chcete lepší život? Zeptejte se sami sebe - co potřebuji pustit?
Nevíte, co to je? Pak se místo na cestu změny vydejte na cestu, kde sami sebe lépe poznáte. Abyste mohli zjistit, co k vám už nepatří...
Já si dříve myslela, že se musím vdát a mít děti. Ačkoliv svatba nikdy mezi má přání nepatřila, jak jsem rostla a slyšela "kdy už ?", začala jsem věřit, že bych se asi vdát měla.
Vdala jsem se, ale manželství skončilo za pár let rozvodovými papíry. Bez dětí a s pocitem, že jsem selhala... Začala jsem proto u sebe bodem 3 - poznávat sebe a zjišťovat, kdo jsem? Postupně jsem pak vnímala, které touhy, které jsem chtěla tolik naplnit, vlastně ani nebyly moje. A tehdy se moje touha po manželství a dětech zcela rozplynula. Uvědomila jsem si, že jsem chtěla děti, abych skrze ně cítila lásku k sobě, kterou jsem si tehdy neuměla dát. A manželství pro mě mělo být jistotou, abych nezůstala sama.
Nejprve jsem tedy poznávala sebe. Díky tomu jsem pochopila, proč cítím konkrétní touhy, a ty, které nebyly moje (nebyly v souladu s mým srdcem), jsem pustila. S tím přišla úleva a hlavně prostor, abych žila tak, jak si přeji já... Svobodně, bez dětí a přesto po boku muže, kterého miluji tak silně jako miluji sebe. A to už od roku 2013 ♡.
S láskou,
Aleera
...
Jak objevit sebe samu, vyznat se ve svých emocích a obnovit své sebevědomí? - průvodce pro ženy: Alchymie ženské energie
Jak skrze vztah s materiálními statky objevit svou sebehodnotu? - průvodce: Energie peněz
Nevíte, jak rozmotat svůj život, a jak pustit okovy minulosti? - podívejte se na možnosti konzultace: Definice štěstí