Pokud se chceš mít dobře jako já, musíš dělat všechno tak jako já… Nebo ne?
Proč máme takovou urputnou potřebu přesvědčovat druhé, co jak je? Proč se s boomem duchovna roztříštila pravda na 1 000 000 malých kousků, kde každý ten svůj malý kousek obhajuje jako tu jedinou správnou možnost? Proč jsme slepí k pravdám druhých? Proč věříme, že ta naše pravda je lepší?
Kde je ta hranice, kdy chceme druhé inspirovat, a kdy si z nich chceme dělat své malé mini kopie? Pokud vás zajímají tyto otázky, pak právě pro vás je tento článek...
Manifestace, zákon přitažlivosti, karma, věštění budoucnosti, rituál na lásku, meditace na přivolání hojnosti… Každý kdo vkročil do duchovního světa se snažil osahat minimálně jednu z těchto variant. A buď ji nějak pochopil a posunulo ho to v životě, nebo ne a přestoupil k variantě další. Každopádně tato zkušenost mu dala jakýsi patent na pravdu, protože přeci ví, zda věci fungují nebo ne. A pokud ano, tak jak. A přesně takto se formují naše pravdy. Skrze zkušenosti. Někdy jsou ale obohaceny o názory a přesvědčení, které nám někdo předal a my tomu jen začali věřit. A tak jsme svou zkušenost smíchali s názory druhých. Vznikl tak chaos v našem nitru, kde se ztratila hranice toho, kdo jsme my, kdo jsou druzí a co je subjektivní a co objektivní pravda.
...
Ne každý názor je špatný, a také není nutné abychom si všechno prožili a získali na to vlastní zkušenost. Často se ale stává, že přebírání názorů druhých vede k pohodlnosti a odevzdávání vlastní zodpovědnosti za vlastní život. Vzniká tak výměnný obchod - já ti dám svou pravdu, ty mi dáš svou zodpovědnost (staneš se na mě závislým). A takový vztah už není zdravý. Jakmile totiž přijmeme kompletně něčí pravdu, nemáme pak prostor pro tu svou. A přitom ta naše individuální (subjektivní) pravda je kořením nejen našeho života, ale i života celé planety.
...
I já mám svou pravdu. Pravdu, která mi funguje a přitahujeme mi do života to, co chci a učí mě čelit výzvám a přehodnocovat, pokud je nutné se začít dívat zase jinak. Přesto netvrdím, že vím všechno, nebo že jen můj názor je správný. Moje pravda je ale to, co mě činí šťastnou. Tak to je. Moje pravda je recept na moje štěstí.... ALE - moje pravda NENÍ recept na vaše štěstí. Bohužel, nebo možná bohudík? Každý jsme "odsouzený" hledat tu svou pravdu, to své štěstí a během toho hledání se častokrát rozhodujeme - nebylo by lepší prostě přijmou pravdu druhých a žít šťastně tak jako oni? Přeci když to funguje jim, bude to fungovat i mně... ne?
Každého z nás tvoří ale jiné zkušenosti a víry, fungují nám proto i jiné pravdy. Znamená to, že moje zkušenosti mě dovedly k pravdě, která definuje můj život. A také, že ta pravda je proměnlivá, roste a vyvíjí se společně se mnou. Díky své pravdě poznávám, co na své cestě si mám (ještě) ponechat, co (už) odložit nebo (ne)měnit. A je to tak spletité a rozmanité, že by byla škoda, kdybychom byli všichni stejní. Co bychom pak sdíleli s druhými? Nic, žili bychom všichni jen stejný malý střípek té Pravdy kompletní. A nemohli bychom všichni spolu tu velkou Pravdu poskládat... A o tom si myslím, že je život - aby každý poznal svou pravdu, tu žil, a zároveň ji doplnil k pravdám druhým. Nevidím smysl o vzájemném přesvědčování, urážení, posměchu... ale v doplňování.
Přesto se svět rozdělil na dvě skupiny - v jedné lidé prosazují svou pravdu jako jedinou možnost. Protože si tím kompenzují své vlastní pocity nedostatku, neuznání nebo nepřijetí. A na druhé straně jsou lidé, kteří nechtějí nebo neví, že by měli hledat svou vlastní pravdu. Mezi oběma extrémy se pak vyjímá ona zlatá střední cesta, které říkám inspirace. Je to prostor, ve kterém si můžete myslet, co chcete, a zároveň poznáváte, zda vám tyto názory slouží k tomu, abyste žili šťastný a láskyplný život. V tomto prostoru si každý volí, čím se nechá inspirovat, a zároveň nekritizuje to, co překročí bez povšimnutí nebo s pocitem, že se s tím neztotožňuje... Dokud se ale lidé pohybují mezi extrémy, opomenou, že tento zlatý střed existuje. A pak buď chtějí, aby byl každý jako oni, nebo naopak chtějí být jako někdo jiný.... A to je důvodem, proč se lidé přetvářejí, kritizují, manipulují nebo urážejí. Protože: neznají svou pravdu / nerespektují pravdy druhých / odmítají svou pravdu rozvíjet. A duchovní boom to celé jen umocnil. Zvýraznil ten chaos a prázdnotu, kterou mají lidé v sobě... A místo, aby se duchovní svět stal polem inspirace, stal se polem bitevním, kde se lidé přetahují, čí pravda je lepší, důležitější a během této bitvy popírají všechny duchovní principy, které slouží k tomu, aby lidé přestali kopírovat druhé, ale aby našli především sami sebe.
Zkuste si představit, jak by svět vypadal, kdyby každý dělal kariéru na youtube, nebo kdyby každý chtěl být chirurgem. Kdo by pak stavěl domy? Kdo by uklízel? Učil? Kdo by řídil autobus, kterým jedete ráno do práce? Kdo by budoval restaurace a kdo by v nich pracoval? Kdo by vám opravil prasklé potrubí? A kdo by svážel popelnice? Kdo by pomohl vaší ženě během porodu vašeho dítěte? A kdo by se s láskou staral o nemocné zvíře, které by někdo srazil na silnici? Jak by vypadal svět, kdyby každý dělal tu samou činnost, věřil těm stejným pravdám a měl ty stejné názory?
Kdybychom byli všichni stejní, jaký by měl svět význam?
Každý máme svou pravdu. Ať je momentálně jakákoliv, je to náš kousek světa. A dokud v sobě nenalezneme klid a soulad se svým srdcem, budeme svůj svět považovat za středobod vesmíru - dotkne se nás, pokud druzí nebudou náš svět vnímat jako onen středobod, zabolí nás, když nás dostatečně nedocení nebo nebudou obdivovat čím vším jsme si prošli... Protože dokud neuvidíme tu celistvost života každého jednotlivého střípku pravdy, vidíme pouze své raněné a pyšné ego, které chce pozornost, přijetí nebo/i uznání.
...
Přesto je svět jaký je a mezi námi budou stále lidé, kteří svou existenci budou považovat za výjimečnější než životy jiných... Je to asi součásti komplexnějšího vývoje společnosti i jednotlivé duše. A dokud nás v životě něco nezačne hodně bolet (fyzicky nebo emocionálně) nebudeme hledat změny. A proto ty bolesti máme - nutí nás, abychom hledali změnu. Abychom změnili to, čemu věříme. Abychom změnili svou pravdu.
...
Někdy ale svou pravdu nevidíme. Jsme totiž tolik pohlceni názory druhých, až jsme na sebe a své pocity zapomněli. To se pak snažíme prosadit za každou cenu a nebo naopak ustoupíme do pozadí a smíříme se s tím, že je to tak, jak to je...
Jak svou pravdu najít?
Hledat svou pravdu není snadné. Obzvláště když nás celý život někdo strká někam, kde bychom podle nich měli být. Naučili jsme se nějak myslet, nějak se chovat a něčemu věřit. Co z toho je skutečně naše a vychází z našeho srdce je pak velmi těžké poznat. Všechno se to totiž smíchalo dohromady, jako když pejsek a kočička patlaly dort.
A když nevíme, jak začít, když nerozumíme sami sobě, je vysilující hledat nějakou vlastní pravdu. Je proto snadnější přijmout pravdu někoho jiného, jen nám už nikdo neřekl, že se tím víc a víc odkláníme sami od sebe.
Není nutné pravdy druhých zcela odmítat, ale také
není nutné je absolutně přijmout.
Dovolte si proto vybrat, co cítíte - čemu věříte? co chcete zažívat? jak si chcete tvořit svůj život? Protože abychom nalezli sami sebe a své pravdy, je důležité zorientovat se ve svých pocitech, myšlenkách, vzorcích, postojích, názorech... Dokud se sami v sobě nevyznáme, nevyzná se v nás totiž nikdo. To způsobuje, že máme tendence se přizpůsobit pravdám druhých, protože nám dávají větší smysl něž naše chaotické nitro.
Pro objevení sebe sama je tedy důležité znát svou "výchozí" pravdu - je to jako mít svůj vlastní základní recept, kde pravdy druhých vnímáme jako ingredience, které do svého receptu můžeme přidat. Přidáme buď něco nebo všechno, ale vždy je důležité držet se svého základního receptu. A pravdy druhých slouží jako inspirace pro obohacení našeho života.
...
Pokud ve vašem životě něco nefunguje, dovolte si nechat se inspirovat pravdou druhých, abyste tu svou pravdu mohli rozšířit, změnit nebo jen o něco doplnit… Tím posunete hranice vašich pocitů, limity vaší mysli a posunete se o kousek blíž k sobě. Proto když tápete, je v pořádku nechat se inspirovat, protože díky pravdám druhých naleznete sami sebe. Pátrejte zkoumejte přemýšlejte vnímejte, ale nekopírujte. Protože:
Každý si svou pravdu tvoří sám.
Každý je zodpovědný za svou pravdu.
Moje pravda tvoří můj život.
Tvoje pravda tvoří tvůj život.
Chceš změnit život? Pak začni měnit svou pravdu.
Abychom dokázali změnit svou pravdu, potřebujeme ji nejprve poznat. Čemu věříme? Co je pro nás možné? Co je nemožné a čemu nevěříme? To vše totiž definuje kvalitu našeho života. To je ta naše "výchozí" pravda, která určuje, jakou příchuť bude mít náš život.
...
Až se proto příště budete dohadovat, hádat nebo někoho kritizovat…. Zeptejte se sami sebe: je moje pravda důležitější, než pravda toho druhého…? Je můj život důležitější, než jiný? Potřebuji prosadit svůj názor za každou cenu? Protože teprve tehdy, až vaše odpověď bude “ne”, pochopíte, že žádný spor nemá smysl.
Smysl má pouze naučit se správně s druhými komunikovat, abychom je přestali předělávat k obrazu svému, ale abychom jim umožnili, aby kvetly svým vlastním tempem i směrem. Abychom sami sebe lépe definovali pomocí svých hranic, protože jakmile víme, kdo jsme, dokážeme to lépe vysvětlit i druhým.
Každý máme totiž pravdu... jaká je ta vaše? A líbí se vám? Přináší vám šťastný život? Jste klidní, vyrovnaní, spokojení, zamilovaní? Nebo vyčerpaní, plní zášti, smutku, vzdoru nebo chaosu? Jakou hlavní esenci má ten recept vašeho života? Protože teprve tehdy, jakmile poznáte svou pravdu, můžete začít hledat, co potřebujete změnit.
S láskou, Aleera
...
Hledáte svou pravdu a netušíte, jak objevit sebe samu, nedokážete se vyznat ve svých emocích a myšlenkách? - podívejte se na průvodce pro ženy: Alchymie ženské energie
Zajímá vás, jak skrze vztah s materiálními statky můžete objevit svou sebehodnotu? - na toto téma je zpracován průvodce: Energie peněz
Nevíte, jak rozmotat svůj život a najít opět sami sebe? - podívejte se na možnosti konzultace: Definice štěstí
...
zdroj fotografie: pixabay.com