top of page

Pozlátko skromnosti...

Vše kolem nás nám ukazuje, jací jsme. To, jak se chováme, jak mluvíme, jak chodíme, jak se oblékáme, jak hodnotíme, jak přemýšlíme nebo jak cítíme. To vše z nás dělá to, kým jsme, jaké vyznáváme hodnoty, pravidla a pravdy. Určujeme tak svou jedinečnost, a díky tomu vyčníváme z davu. A každý chce vyčnívat. Každý chce být vidět. Ale většinou zase ne moc. Být vidět moc by znamenalo, že se někomu nemusíme líbit, že nás někdo odsoudí, nepřijme a bude si o nás myslet ošklivé věci. A to nechceme, chceme být totiž přijati, oblíbení, milovaní... Ale čím víc neumíme tyto pocity dát sami sobě, tím více po nich toužíme od druhých. A tak se buď snažíme být vidět až moc (toužíme po uznání), nebo naopak svůj život tlumíme až moc (toužíme po přijetí)...



Naše touha po přijetí a pozornosti druhých nás naučila, že si tyto pocity musíme zasloužit. A abychom si je zasloužili, je potřeba být hodným člověkem. A být hodný znamená - žít život podle šablony, kterou namaloval někdo jiný. A být za tuto šablonu vděčný. Být vděčný za tuto možnost a odmítat vše mimo tuto šablonu. Proto když nás náhodou přepadne myšlenka nebo pocit, že bychom chtěli něco mimo tuto šablonu, vrátíme se pokorně zpět do mantinelů našeho života, protože jsme přeci hodným člověkem. A hodný člověk je především skromný... Nic nechce a je vděčný za to, co má... Protože jsou i lidé, co nemají nic. A tak je špatné chtít víc, když jiní nemají nic.


A tak jsme si vytvořili pocit jakési falešné skromnosti, ale věříme, že je to skromnost pravá.


Jak ale poznat, že ta skromnost, kterou cítím, není jen pozlátkem, které překrývá něco, co nechci vidět? Ze své zkušenosti jsem poznala, že skromnosti nás naučí až možnost vlastní volby. Ta volba, kdy máte krásný a šťastný život a sami si vybíráte, co si koupíte, co si sami vyrobíte, kde budete žít, s kým, jak... Jak budete cestovat, co budete jíst, jak se budete chovat, mluvit, oblékat... Teprve tehdy se odkrývá, zda v nás je skromnost, marnivost, pýcha, zlomené srdce, potlačené touhy nebo šťastné srdce.


Je to "ta volba", kdy si dovolíme žít tak, jak chceme a nikoliv tak, jak si myslí druzí, že se má žít. Každý máme totiž své sny, touhy a potřeby. Nejsme všichni podle jedné šablony. I když se do ní snažíme napasovat. A někdy je v pořádku být součástí davu, ale někdy je v pořádku žít podle sebe. A umět tyto dvě volby rozlišit a respektovat, to tvoří šťastný a spokojený život. Bez těchto voleb padáme do anarchistické snahy prosadit si svůj názor za každou cenu a nebo submisivního postoje, protože nechceme vyčnívat.


Dokud si ale neuvědomíme, že máme volbu, nemůžeme ani vědět, zda bychom si skromný (nebo jakýkoliv jiný) život vybrali. A dokud to nevíme, bublá v nás nespokojený pocit, který se snažíme utišit slovy o karmě, osudu a nebo nemožnosti žít jinak.


Ano, někdo opravdu nemá jiné možnosti nebo volby. Spletitost lidských osudů je rozmotatelná jen pro toho, koho se daný osud týká. My tu celou mozaiku nevidíme, jen si ji můžeme domyslet na základě toho, jací jsme my. Pokud ale uvnitř nás je pocit, který nám říká, že by něco v našem životě mělo nebo mohlo být jinak, měli bychom se snažit tomu pocitu porozumět. A zjistit, zda je život, který aktuálně žiji, jedinou mou možností, protože je to jakási volba mé duše a nebo zda jsem uvězněna v mantinelech, které mi určil někdo jiný?


Často totiž slýchám, jak lidé říkají, jak jsou šťastní a vděční za to, co mají. Že žijí skromný a spokojený život a neměnili by. Druhou větou pak ale kritizují a odsuzují ty, kteří žijí jinak než oni. Sami sebe přesvědčují, že jejich život je v pořádku. A že naopak by nebylo v pořádku chtít něco víc, něco měnit, něco jinak... A to není definice šťastného života...


Je proto rozdíl "být skromný" a žít tak dle vlastní volby, nebo "předstírat, že jsem skromný", protože nevidím jinou možnost. Předstíraná skromností skrývá strach chtít víc a je plná obav, že navíc nemáme nárok, protože by to bylo sobecké a hlavně nevděčné. Skutečná skromnost naplňuje náš život štěstím, které nemáme potřebu vysvětlovat nebo vnucovat druhým.


A ať říkáme cokoliv, ať sami sebe přesvědčujeme o čemkoliv, kvalita našeho života se vždy prozradí z našich reakcí (jak se chováme, jak mluvíme, tón hlasu, řeč těla...). Naše reakce na životy druhých ukazují, jak moc jsme ve svém životě spokojení. A nebo zda chceme od života víc?



Je špatné chtít víc??


Každá touha nám chce něco říct. Buď chceme něco poznat nebo nám něco chybí. A skrze naplnění svých tužeb poznáváme sami sebe. Zjišťujeme své hranice, svá slabá i silná místa a díky svým touhám rosteme - vnitřně. Přestaneme-li snít a chtít, přestaneme žít. Začneme přežívat, plnit povinnosti a vypneme motor své duše.


Touha je totiž jako motor naší duše. Jakmile se tento motor zastaví, stagnuje nebo ho držíme v útlumu, měli bychom se rozhlédnout a přiznat si: Opravdu žiji takový život, který mi dává svobodu a pocit štěstí? Život, ve kterém si mohu vybrat? Protože pokud si nemůžeme vybrat, nemáme svobodu. A bez svobody jsme tlačeni pouze do konkrétní možnosti. Tuto možnost ale definoval někdo jiný. Někdo, kdo pak posuzuje, zda bychom "takhle" žít ne/měli. A tvrdí nám, že bychom měli být vděční. Protože vděčnost je úctyhodná vlastnost. A také se skrze tento pocit hezky manipuluje. Neměli bychom se ale skrze tento pocit nechat ovládat. Buď ho cítíme a protkává náš spokojený život, nebo se tím snažíme jen něco přelepit. Nějaké bolavé místo, které nás upozorňuje na to, že nejsme šťastní. A které je bolavé proto, že si bojíme přiznat, že chceme víc.... lepší práci, romantičtější vztah, jiný domov, více dětí nebo samotu a zahradu plnou bylinek. A když nás něco (emočně) bolí, jsme lehce ovladatelní! Proto skromnosti, pokoře, lásce, soucitu nelze naučit. Jsou to pocity, které v nás dozrají, vykvetou a rostou a nebo je v sobě nemáme. A když je v sobě nemáme, a věříme, že je mít máme, tak hledáme způsob, jak druhé přesvědčit, že takoví jsme - láskyplní, soucitní, pokorní, skromní... Nevidíme, že absence těchto vlastností nám něco ukazuje. Nechápeme, že to znamená, že se máme věnovat svému srdci a sami sobě. A tak život v cizí šabloně žijeme tak dlouho, dokud s námi něco neotřese nebo se nezastavíme a nerozhodneme se volit jinou cestu.


Je rozdíl žít život, který si sami volíme (vybrat si, co si koupíme, kam a jak pojedeme, jak chceme bydlet, s kým sdílet život nebo jakou dělat práci), anebo žít ve smyslu smíření se s tím, že to, co bychom udělali, kdyby byly neomezené možnosti, nám není souzeno.


Proto pokud nemáte/nevidíte jinou možnost, přesvědčujete se, že jste šťastní, ale něco uvnitř vás vám našeptává, že to tak úplně není... možná je čas podívat se na svůj život z jiného úhlu. Z úhlu, který vám ukáže novou křižovatku, na které se můžete skutečně svobodně rozhodnout, kudy jít a jak žít. Podle šablony, kterou si vytvoříte jen vy. Podle návodu, které vám říká vaše srdce. Protože každý nespokojený pocit nás chce na něco důležitého upozornit. A proto je důležité naučit se svým pocitům správně naslouchat. Abychom v životě šli tím správným směrem (naším směrem).


S láskou,

Aleera



...

Neslyšíte hlas svého srdce a netušíte, jak objevit sebe samu, vyznat se ve svých emocích a obnovit své sebevědomí? - podívejte se na průvodce pro ženy: Alchymie ženské energie

Zajímá vás, jak skrze vztah s materiálními statky můžete objevit svou sebehodnotu? - na toto téma je zpracován průvodce: Energie peněz

Nevíte, jak rozmotat svůj život a najít opět sami sebe? - podívejte se na možnosti konzultace: Definice štěstí


תגובות


bottom of page