top of page

Duchovní jojo-efekt

Stává se vám, že se ocitáte ve stejných situacích, i když na sobě pracujete? Zažíváte pocity zmaru, protože vyřešíte jednu oblast svého života a jiná se vám rozpadne? Pak se vám možná děje něco, čemu říkám duchovní jojo-efekt. A funguje stejně, jako když si dáte týdenní dietu, po které se pak vrátíte ke svým původním stravovacím návykům...


Abyste se z tohoto efektu vymanili a nemuseli na sobě neustále pracovat, stačí vám k tomu pár záchytných bodů. Jakých a proč? O tom je tento článek.



Většina lidí se na cestu sebepoznání vydá v momentě, kdy se jim něco, co je pro ně důležité, rozpadne (rozpadá). Zdraví, práce, vztahy... těch rozpadů může být mnoho. Je to moment, kdy šepot našeho srdce je už velmi hlasitý a nelze ho ignorovat. A právě tehdy začínáme hledat odpovědi a způsob, jak sami sebe lépe pochopit, a jak poznat svět. A tím se postupně noříme do svého srdce, kde se ty odpovědi nacházejí.


Když se do této "sebepráce" ponoříme, za nějaký čas cítíme, že se daná situace zlepšuje. Dojdeme totiž k pochopení, proč se nám určitá část života rozpadla, a jak s tím naložit. S tímto pochopením přichází úleva, jako když vám někdo vytrhne bolavý zub. A tuto úlevu následuje i jakási euforie, kdy se cítíme po dlouhé době šťastní a plní nové energie. Neuvědomujeme si proto, že se ocitáme na nenápadném rozcestí, kde se rozhodujeme, zda budeme pokračovat ve svém sebepoznání dál (protože nás ta cesta začne fascinovat), anebo si osvojíme postoj, ve kterém věříme, že jsme dosáhli vrcholu jakéhosi blaha a dál se posouvat nepotřebujeme.


Není nutné na sobě neustále pracovat.
Přesto je ale důležité, abychom si uvědomili, že
jakmile se přestaneme soustředit na svou vnitřní změnu
- a nejsme-li dostatečně ukotvení ve svém "novém já" -
vrátí nás to zpátky.

Tento jojo-efekt nastává, když uvěříme ve svou pravdu, ve svou jedinečnost, ve své zkušenosti, které budeme vnímat jako ty jediné správné. Nenápadně tak odpojíme moudrost svého srdce a přesuneme se tam, kde jsme byli, než jsme se vydali na tu sebepoznávací cestu. Do své mysli. Do místa, kde rádi hodnotíme, posuzuje, srovnáváme, kritizujeme, přesvědčujeme a zároveň potřebujeme ujištění, pochvalu, odměnu a obdiv.


Naše srdce nás začne sice upozorňovat, že se odkláníme, ale protože jsem ho přestali poslouchat, budeme ten nepatrný tlak vnímat jako potřebu sami sebe ujistit, že ta naše pravda je v pořádku. Místo abychom ale začali svou pravdu znovu vnímat, začneme ji pouze šířit a očekávat obdiv a uznání. Budeme se na druhé dívat z vyššího patra, protože uvěříme, že jsme někde, kde oni ještě ne, protože nejsou vyvolení, chytří, odhodlaní... (vždy se najde nějaký důvod, jak vyvýšit sebe na úkor srážení druhých).


Život v naší hlavě, kdy přestaneme poslouchat své srdce, nás ale pomalu vede zase na začátek. Do bodu, kde se nám něco rozpadne, protože jsme se odpojili od sebe. (Protože jsme neposlouchali své srdce a nechali se vláčet svou myslí.) A tak se může stát, že po dlouhé práci na sobě, kdy se konečně zadařilo a něco zásadního se změnilo, budeme za pár měsíců nebo i let, opět na startovní čáře, protože nějaká část našeho života (stejná nebo jiná) se rozpadla. A nebudeme tento stav vnímat jako novou zkušenost, ale jako selhání. Naše selhání, které způsobilo, že jsme si to své vydřené štěstí neudrželi.


V takovém okamžiku je velmi težké začít znovu. Daný člověk není schopen vnímat situaci jako výzvu nebo zkušenost, protože nedával pozor. Nebyl bdělý, pozorný a ponořil se naplno do své mysli. A pokud se neodhodlá tou sebepoznávací cestou projít znovu (od začátku a pečlivěji), začne o to víc hledat ujištění zvenku.


A proto se říká, že sebepoznání trvá celý život. Není to ale o neustálém učení něčeho nového, je to o neustálém držení pozornosti, abychom nesklouzli opět příliš do své mysli. (Vládnutí z mysli se říká, že žijeme v egu.)


-


Udržet si pozornost je z počátku jako všechno ostatní, co se v životě učíme. Je to dovednost, která vyžaduje čas, trpělivost, sebereflexi a disciplínu, než se stane přirozenou součástí našeho života, které se říká vnitřní rovnováha. A dokud v této rovnováze nejsme, stále se houpeme - z jednoho extrému do druhého, občas si odpočineme v pocitu blaha, ale pak se náš život opět rozhoupe a něco (pro nás důležitého) se začne rozpadat.


A právě onen okamžik blaha nám dodává pocit, že jsme dostatečně moudří (duchovní) a máme právo druhé přesvědčovat o své subjektivní pravdě, která je pravdou ale jen pro nás, pro náš život.


Jak ale poznat, že se odchylujeme ze své rovnováhy a uvelebujeme se zpět ve svém mysli?


Odpovědí je POKORA. Protože pokora je spojovacím mostem mezi našimi srdci. Není to lítost, hraný soucit nebo skromnost, ale pokora.


A pokud nás chování druhých pohoršuje, irituje a máme potřebu to kritizovat, nebo se povyšovat, znamená to, že uvnitř nás je něco, co nám vadí na našem životě. A tuto vadu přehlížíme natolik, že zavíráme své pokorné srdce a lpíme na své egoistické mysli. Protože pokud bychom měli šťastný a spokojený život, bylo by nám jedno, jakým způsobem žijí druzí. (Výjimkou je pouze to, pokud tím někomu neubližují.) Naše srdce by kvetlo a bylo by plné pokory a respektu.

To, že nás chování druhých může zraňovat nebo že nechápeme něčí pravdu, je normální a lidské. Důležitá je ale naše reakce.


Každý máme totiž pravdu. Je ale důležité uvědomit si, zda ji druhým vysvětlujeme (a tím je můžeme inspirovat, aby na svět začali mohli nahlížet i jinak), nebo je přesvědčujeme (a svůj pohled na život jim vnucujeme), aby naši pravdu přijali za svou. Protože ten druhý způsob nás nejen odklání od našeho srdce, odklání od nás i ostatní...


Pokud se vám tedy něco opět opakuje, i přes veškerou snahu s tím něco dělat, zkuste se zaměřit na tyto dvě možnosti:

  • Zaměřte se na to, zda se skutečně jedná o stejnou situaci - možná nepotřebujete řešit to samé znovu, možná se máte posunout dál a pouze vás strhl pocit selhání, protože jste nečekali, že se něco nepříjemného může stát (bývá to součást duchovního růstu).

  • Slyšíte hlas svého srdce? Vadí vám chování druhých? Odmítáte jiné názory nebo příliš lpíte a vnucujete svůj postoj k životu? Pak nejspíš žijete příliš ve své mysli (odpojili jste se - opět - od svého srdce a je potřeba toto spojení obnovit), potřebujete se z mysli ponořit zpět do přítomnosti, protože právě v přítomnosti slyšíme hlas svého srdce.

Pokud byste byli v rozpoložení, ve kterém nevíte, zda je pro vás daná situace posunem a novou zkušeností a nebo jste propadli v látce, kterou si potřebujete zopakovat - pak v sobě potřebujete probudit pokoru. Protože pokora probouzí respekt k pravdám druhých a ukazuje, že jsme v přítomnosti a napojeni na hlas svého srdce.


Jakmile se na hlas srdce napojíte, cítíte, co máte dělat dál, protože začnete životem tančit podle rytmu své duše. A já vám přeji krásný tanec - nenechte si diktovat, jaký by ten rytmus měl být, snažte objevit ten svůj, udržet si ho a respektovat taneční styly druhých...



S láskou,

Aleera


...

Neslyšíte hlas svého srdce a netušíte, jak objevit sebe samu, vyznat se ve svých emocích a obnovit své sebevědomí? - podívejte se na průvodce pro ženy: Alchymie ženské energie

Zajímá vás, jak skrze vztah s materiálními statky můžete objevit svou sebehodnotu? - na toto téma je zpracován průvodce: Energie peněz

Nevíte, jak rozmotat svůj život a najít opět sami sebe a svou sílu? - podívejte se na možnosti konzultace: Definice štěstí

Comments


bottom of page