Kde se hledají změny?

Ezoterika, spiritualita, pohanství, New Age, okultismus... kam má zamířit člověk, který hledá své životní pravdy?

Kudy jít, když v životě tápeme? Odkud čerpat poznání? A proč každý tvrdí něco jiného? Jak to, že někomu fungují meditace, zatímco jiný musí běhat po lese?

Tímto článkem nechci propagovat ezoterické pravdy nebo jedinou možnou cestu na změnu. Chci skrze sovu zkušenost pouze vyjádřit, jak různorodé možnosti máme, a že neexistuje jediný možný návod. To jediné, co má váhu a je nejdůležitější během našeho rozhodování (co si vybrat a kudy jít) je pocit, který cítíme v srdci. Není to strach nebo přehnané nadšení, je to pocit, který sídlí dál za těmito počátečními emocemi. Je jako našeptávač v divadle, který vám říká vaši repliku. A vy ji uslyšíte jen tehdy, když se ztišíte, a pak díky tomuto hlasu budete filtrovat vše, co vám zkříží cestu (život).

✧ ✧ ✧

Na počátku mé cesty jsem měla v hlavě hodně otazníků a v srdci totální chaos. Takové prázdno jako po hurikánu, který všechno zbořil, ale nenabídl nic nového, jen pustinu a zbytky toho, co znamenalo můj život.

Mé kroky tehdy zavítali k psychologovi a terapeutovi, ale měla jsem na ně příliš mnoho otázek a od nich žádné odpovědi. Naopak jsem se setkala s tím, že když jsem u nich rozebírala své myšlenkové úvahy, záhy se objevily jako článek daného terapeuta, který je vydával za své a lákal tak, na nová sezení. Byla jsem zklamaná a cítila se podvedená. Ale možná jsem byla jen příliš složitá a potřebovala jsem tu složitost pouze správně poskládat, aby mi dávala smysl. Jako rozsypané puzzle. Ale kde hledat, když vše, co nabízela logika (psychologie), selhávalo...

Svou cestu za štěstím (a sebepoznáním) jsem ale nevzdala, a jednoho dne mě mé kroky dovedly do světa zvané okultismus (magie). Nemyslím tím tu trikovou magii Davida Copperfielda, která je plná dechberoucích iluzí, myslím tu nehmatatelnou hru s energiemi, jako bývá v pohádkách nebo fantasy filmech. Vzala si mě tehdy pod křídla jedna čarodějka, která mě naučila vše, z čeho čerpám doteď. Viděla ve mně dar, který mi pomohla otevřít a napojila jsem se tak na svou vnitřní sílu. Otevřel se mi tak svět, který byl úplný opak toho, co jsem do té doby znala. Logika a pevně daná známá pravidla se změnila ve vesmírný řád a chaos, který má své vlastní zákony. Najednou jsem stála při úplňku uprostřed pentagramu a vyvolávala vize, které se záhy splnily... Učila jsem se odeklínat, napojovala se na svůj vnitřní zrak, prohlubovala spojení s intuicí, viděla do budoucnosti a začala jsem číst v pocitech druhých jako v otevřené knize. Vnímala jsem, jak neviditelné síly mohou ovlivnit můj život, když jsem si definovala svá přání a sklízela díky tomu úspěchy i pociťovala nedomyšlené důsledky. Učila se pokoře, respektovala Orákulum a bála se démonů. Zjistila jsem, jak mocné mohou být síly, i když na ně nevěříte. Co všechno se vám může skrze tyto síly zhroutit, a co naopak lze snadno získat (ale pak stojí hodně energie si to udržet). Naučila jsem se hodně, ale jednoho dne jsem se rozhlédla kolem sebe a viděla praktikující čaroděje, jak si vše, co dělají, musí podpořit rituálem v konkrétně danou dobu. Vnímala jsem, jak magie sice dokáže změnit život, ale umí vzít také svobodu. A tak jsem chtěla poznat tu hranici, na které končí svoboda a začíná závislost. Přestala jsem proto praktikovat magii a studovat další její možnosti a šla za dalším poznáním...

Toto další hledání mě dovedlo k tomu, že prvopočátek kvality mého života (když už jsem dospělá a mám zodpovědnost za sebe jen já) není v přesnosti rituálech, ale v síle mého sebevědomí a pevnosti mých hranic. A to jsem neměla... Došlo mi proto, že pokud to nezměním, budu závislá a ne svobodná...

Tím se mi otevřely dveře do oblasti, která se nazývá New Age, a ve které se tvrdí, že jsme tvůrci svého života (nikoliv otrokem osudu). Pro tu tvůrčí sílu je ale nutné se učit správně manifestovat, mít se rád a znát kvantovou fyziku, sílu myšlení a vibrace naší nálady. Chvíli jsem cítila, že by tohle mohl být ten můj směr. Protože i se všemi magickými dovednostmi jsem si stále ještě plně nevěřila, neměla se ráda, jen jsem to celý život předstírala... A já cítila, že už je čas si vzpomenout, jaké to je, sebe samu milovat. A tu lásku k sobě probudit.

V New Age sféře to probíhalo podobně jako v okultismu - hlavně ta závislost lidí, kteří v tom uvíznou, je podobná. A i když tyto dvě sféry na první pohled působí podobně, hlavním rozdílem pro mě bylo, že v oblasti New Age jsem vnímala silný egoismus - lidé nechtěli pracovat na svých stínech, chtěli pouze přijímat odměny. Protože věřili, že si je zaslouží, když už trpěli. Většina lidí kolem mě nepřemýšlela, proč vlastně trpí, a kde v tom utrpení mají svou vlastní zásluhu? Každý trpitel věřil, že je zkoušen osudem, aby pak dostal odměnu. Vlastně i v okultismu se tohle děje, ale hlavním rozdílem, abyste mohli okultní síly používat, je - musíte mít na to napojení dar. Napsat si rituál na papír a pak čekat, zda se tak stane, není okultismus, ale zákon přitažlivosti a onen zákon manifestace, jak právě hlásá New Age. Nejste tvůrci, ale hrajete si na něj. A bez vnitřního posunu a práce na své vnitřní temnotě prostě není možné se posunout k sobě. Ke své duši... Pouze spadnete do pasti ega.

Okultní život vás nutí dívat se do sebe (pokud se chcete posunout dál) a vidět svoje vnitřní peklo, přijmout ho a rozvíjet svůj vnitřní ráj (aby to peklo postupně zmizelo). Cesta je to náročná, proto často zvítězí síla temna a naše vnitřní peklo nás může pohltit. Což se děje i mimo okultní síly... ale díky magii jsem tu temnotu dokázala lépe rozpoznat.

New Age vás nenutí vidět své stíny, říká, že vše je perfektní tak, jak to je (případně dodá, že chyba je v druhých). Když ale neuvidíte své stíny, posilujete pouze své ego a s pocitem, že na sobě pracujete, začnete chodit na nekonečně opakující se semináře, které nikdy nemají dlouhodobý efekt, protože jen vyživují iluzi, že vlastně nemáte nic měnita a když, tak jen tak, aby to nebolelo. Lidé se potkají v kruzích, zatančí si, obejmou a pak se vrátí do svých bolavých životů...

New Age k tomu jak bonus navíc přidal možnost, že máte právo chtít víc - víc vlivu, víc peněz, víc síly. Ale uchopení této touhy egem nestvoří sebemilující já, ale sebestředně marnivé a egoistické já. Navíc s vírou, že umí čarovat, protože umí manifestovat, a že je tím pádem výjimečnější, lepší a dokonalejší než druzí. (Myslím, že tady začala ta averze na ezoteriku a spojení New Age/čaroděj = ezoterický sebestředný fanatik.)

Každý má právo chtít víc,

je ale rozdíl vnímat, zda to víc je touha srdce nebo jen marnivost ega.

Z okultismu neznám nikoho, koho by pohltila touha po moci (to jsem viděla jen v pohádkách), ale bohužel jsem poznala pár čarodějů, které pohltilo jejich vlastní peklo... Přesto zůstali laskaví a s touhou pomáhat, nebo se zcela uzavřeli. Zato v oblasti New Age a ezoteriky jsem poznala hodně lidí, kteří mysleli jen na to, jak posílit své ego a mít vliv nad osudy druhých (stačí navštívit sociální sítě). Odešla jsem tedy z této oblasti obohacena o pár technik, poznatků a zkušeností a hledala dál...

✧ ✧ ✧

Když už zmiňuji ezoteriku, ráda bych jen trochu ujasnila, jak ji vnímám - ezoterika je pro mě nástroj, který mě učí, jak sebe samu lépe pochopit. Prolíná se s polem okultismu i New Age, všechny cesty sebepoznání mají v sobě hru symbolů a znaků, které lze přiřadit k ezoterice. Není to pro mě směr, ale nástroj. Jako mobilní telefon nebo excelová tabulka. Vy se jen musíte naučit s tím nástrojem správně pracovat. (A umět ho včas odložit.) Ezoterik tak není automaticky čaroděj, ani duchovní člověk. Je to někdo, kdo se naučil zacházet s ezoterickým nástrojem. Zatímco čaroděj může, ale nemusí, tento nástroj používat, aby čarodějem byl... Navíc ezoterické symboly byly a jsou využívány také v psychologii - např. C.G.Jung využíval symboly archetypů, Freud významy snů a pod. Jedná se tedy o nástroj napříč každým sebepoznávacím procesem, ať už v okultismu nebo psychologii.

✧ ✧ ✧

Svět New Age mi nepřirostl k srdci. Působil na mě jako oblast plná vědeckých termínů z úst neodborníků, kteří často ani nevědí, co říkají. Nebo naopak jsem narazila na lidi s lékařským vzděláním hlásající své New Age pravdy, které mi buď nedávaly smysl nebo nenabízely to, co jsem hledala... Celé New Age mi tak bohužel (po slibném začátku jako E Tolle) přišlo jako snadný obchod s lidským trápením, možností se zviditelnit a léčit si pocit nedostatečnosti... A tak jsem tomu dál nedávala šanci. Mé srdce to (už) nechtělo. Chtělo něco jiného... Dovést mě na cestu, na které budu šťastná, milovat sebe samu, s pevnými hranicemi a bez závislosti na rituálech, na kvantovém poli nebo auře lidí kolem mě. Nebyl to výsměch New Age nebo padlým čarodějům, byla to touha po něčem jiném - pro mě hlubším. Chtěla jsem prostě žít... jinak.

Lákaly mě barvy života, jeho chutě i vůně, chtěla jsem objevit soulad sebe se světem kolem sebe a hlavně přítomnost, chtěla jsem žít přítomnost. Ne jako frázi "tady a teď", ale jako prožitek. A ten jsem nakonec nalezla v přírodě. Táhlo mě to ke stromům, úplně jsem mezi nimi ožívala a vracel se nádech mého magického daru, který jsem před tím s láskou na čas odložila. Byla jsem tak zase zpět v okultním světě, který mě ale už nevedl k magickým rituálům, ale k pohanským tradicím. Nejvíce mě oslovila Wicca a cítila jsem, že pro objevení toho, kdo jsem, je tohle ta pravá zastávka.

Učila jsem se trpělivě, pečlivě a s ještě větší pokorou, kterou jsem po pravdě občas ztrácela, protože jsem zároveň čelila vnějšímu světu, který po mě chtěl nějaký výkon, ústupky a nepřijímal s otevřenou náručí mé "nové" já. Píšu "nové" v uvozovkách, protože vlastně jsem nebyla nová, ale navrácená k sobě. Tento návrat způsobil, že jsem se začala mít víc ráda a tu lásku dokázala ukotvit ve svém srdci. Chápala jsem více své touhy, které se neslučovaly s tím, co očekává okolí a ukazovaly se jasněji mé hranice, které jsem dokázala lépe uchránit. Vše, co jsem se naučila jako čarodějka bylo najednou vedeno přímo z mého zamilovaného srdce. Konečně jsem to věděla - kdo jsem, co chci, co je mimo mé hranice a kudy chci jít. Je to ten proces, který psychologie nazývá "sebeláska", ale protože si tento pojem převzalo New Age, lidem to vadilo a označovali to za egoismus (nebo za ezo-cosi). Ten útok je ale vlastně jejich obrana před tím, když čelí tomu, co druhý prožívá/má, zatímco oni to (zatím) nemají...

Také se mi to stalo - na jednu stranu druhé fascinovalo, že jsem zářivá a sebevědomá, na druhou stranu jim to vadilo, protože sami nedokázali upřímně říkat, co si myslí, a jak se cítí, nebo zlomit můj postoj. Ten tlak byl občas opravdu úmorný, a i když jsem se přestala stydět za to, jak se cítím, měla jsem výkyvy, ve kterých jsem cítila, kdy svůj postoj mohu projevit, a kdy jsem byla raději potichu (abych nemusela čelit útokům, posměchu a urážkám). Prioritou se pro mě stal klid a ne projevovat za každou cenu své city. Je ale důležité v tom najít balanc (rovnováhu), a ten jsem z počátku neměla. Proto mě život na čas vedl dál od druhých lidí a více do mého vnitřního světa. Odešla jsem z práce, věnovala se jen rodinnému zázemí a úplně zmizela touha po rituálech, ezoterických nástrojích nebo kráčení ve stopách pohanských tradic. Zbyla pouze touha po poznání obyčejného šťastného života. Tvoření vlastní cesty, udržování vlastních rituálů a občas projevit svou magickou sílu. Postupně jsem se začala brouzdat i v psychologických vodách a své poznání rozvíjet ze všech možných úhlů, které tvoří naše životy. Pomalu a nenápadně jsem se tak díky naslouchání svému srdci ocitla šťastná a na cestě, ze které jsem už nesešla a jsem na ní stále - spirituální poznání, neboli duchovní cesta.

Stal se ze mě duchovní člověk, neboli duchovní hledač. Takový člověk, který je zvědavý a fascinuje ho život, různé osudy, hledá v životech symboly, vzorce a pochopení a spojuje materiální realitu s tou nehmatatelnou. Nedává ničemu větší význam než ostatním věcem. Všechno je pro něj stejně důležité, vnímá důsledky, vidí příčiny a chápe, že ne každý osud lze změnit.

Duchovní člověk je tichý pozorovatel, který se učí, kdy má promluvit, a kdy to není žádoucí. A tím největším úkolem pro něj není pokora a láska, ale respekt. Respekt tolerovat jiné názory, osudy, životní rozhodnutí, i když vidí "za roh" a uvědomuje si důsledky dříve než ten, kdo ta rozhodnutí dělá. Nebo i když v nějakém životním stylu nevidí smysl. Jeho hlavním cílem je rozvíjet svou vnitřní moudrost. Bez povyšování, ale z čiré zvědavosti a nadšení objevovat nové odstíny života.

Na této cestě může stále poznávat a učit se okultní principy, nebo základy neurovědy. Z mé zkušenosti věřím, že duchovní člověk by měl mít všeobecný přehled. Protože to je to, co mu brání, aby se stal nálepkou "ezoterik" nebo "fanatik". Všeobecný přehled nás navíc učí celému tomu důležitému balíčku lidskosti jako je soucit, pochopení, respekt a trpělivost. Protože bez těchto vlastností nás pohlcuje jen potřeba vnucovat druhým svou pravdu, svůj omezený pohled na život. A i když nám tento omezený pohled na život funguje, neznamená to, že bude fungovat každému. Proto nemá smysl vnucovat a přesvědčovat druhé. Proto má smysl druhé pouze inspirovat.

Vnucování je projev egoismu, které chce uznání. Tichá inspirace je projev duše.

Protože inspirace je jako titulek v novinách - buď vás osloví a předá vám něco nového, co v životě potřebujete, nebo ne. A každý má volbu. I já ji mám, proto jsem si vždy vybírala (a vybírám), čemu věnovat pozornost, čemu se vyhýbat, co ignorovat. Protože vím, že mi nic neunikne a kdykoliv se mohu vrátit k tomu, co mě teď neoslovuje, pokud mi tak pošeptá mé srdce.

✧ ✧ ✧

Je v pořádku vybírat, je v pořádku přehodnotit výběr, je v pořádku odmítnout a je v pořádku nechtít nic. Je v pořádku poznat egoismus (učí nás bránit si své hranice), ale měli bychom se učit ho také postupně odkládat a posilovat kvality své duše. Protože štěstí není v egu...

Cesta sebepoznání je cesta plná nástrah (ega) ale i vodítek (duše). Učí nás milovat sami sebe a nepopírat svou temnotu. Vede nás k tomu, abychom sami sebe přijali a rozvíjeli - nikoliv abychom jen tvrdili, že nepotřebujeme nic měnit. Učí nás rozpoznat, že to, co nám pomáhá vybrat vodítko místo nástrahy je naše srdce.

Pokud tedy hledáte a nevíte, kde začít, vnímejte jak na poletující inspirace ve vašem okolí reaguje vaše srdce. Otevírá se a chce vědět víc nebo šeptá "tudy (teď) ne"?

Nemá smysl dávat svou energii čemukoliv, co nepodporuje váš vnitřní růst... Ale je v pořádku, pokud vám pomůže sezení u psychologa, seminář o vztazích, meditace na hojnost, nebo studium sociologie - pokud to tak cítí vaše srdce.

Je v pořádku, pokud naleznete smysl v New Age, tarotových kartách, čakrové analýze nebo na terapeutickém kurzu - pokud to tak cítí vaše srdce.

Je v pořádku, pokud jdete cestou, které vás posouvá a dává vám svobodu, a která do vašeho života nenápadně nevkládá závislost - pokud to tak cítí vaše srdce.

Je v pořádku vnímat každé slovo tohoto článku jen jako mou zkušenost. Jako pouhou inspiraci, jak někde jedna žena vnímá život, a jak ho uchopila po svém. Není třeba kopírovat mé kroky nebo přebírat mé názory, jsem pouze jako novinový titulek :). Buď vám něco předám k zamyšlení, nebo mě přeskočte dál... Hlavně nezastavujte svou cestu a pokračujte kroky, kterými lemujete hlas svého srdce. A pokud stále nevíte, zavřete oči a zeptejte se svého srdce "co by si nyní nejvíce přálo"?

S láskou,

Aleera

obrázek: pixabay