Kdo ovládá váš život?

Ve svých textech popisuji různé úhly pohledu na život, ve kterých skládám střípky ze své zkušenosti, z knih, ze studia a z osudů lidí kolem sebe... A dalším dílkem skládačky k pochopení, proč se nějak chováme, a od čeho se odvíjí náš život, je ta část našeho nitra, které říkám VNITŘNÍ PEKLO.

Je to ten moment, když nás něco vytočí, naštve, musíme zakřičet, bouchnou do stolu, zanadávat si nebo někoho udeřit... Jsou to chvíle, kdy stojíme na místě, i když chceme odejít. Když si o někom naivně a pyšně myslíme, že je horší než my a nezaslouží si dýchat stejný kyslík nebo kráčet po stejné zemi. Jsou to momenty, kdy se chováme jinak.

Jakoby nás něco ovládlo a my ztratili kontrolu.

Kdo tu kontrolu ale převzal? A proč vůbec se nám tohle děje? Jsou to hormony? Jsme nemocní? Špatně jsme se vyspali? Erupce na slunci? Nevychovaný soused? Protivný ex? Malá výplata? Vysoké výdaje? Nefér život...?

Pokud budeme hledat důvod kolem sebe, vždy nějaký najdeme. Ta skutečná příčina se ale ukrývá jinde. A abychom ji zahlédli, musíme se podívat do sebe - a to už tak snadné nebývá... Protože čelit svým pocitům, čelit sami sobě, přiznat si své chyby a hájit si dospěle svůj prostor, to chce odhodlání a také trénink. Protože tohle nás nikdo nenaučil. Žádná moudrá babička, která by nám předávala rovnice života nebyla. Jen chaotický svět dospělých, kteří se sami snažili nějak zorientovat ve svých životech a dělali to, co se naučili od svého okolí a od svých rodičů. Takový nekonečný vzorec plný technik a pravidel, které na konci vyplivnou vysátého člověka, který je vyhaslý, nezná svou hodnotu, nevěří si, a je jedno kolik peněz má ne účtě - stále vnímá, že to není dost. Sám pro sebe není dost a čeká na spásu ve formě uznání zvenku. Tato spása je ale pomíjivá. Jednou uděláte něco, co se někomu nebude líbit a jste zase na začátku - nejste opět dost a musíte se zase snažit, abyste pro druhé dost byli...

V tomto vleklém vzorci jsme i my, každý z nás prožívá nějakou lehkou obměnu těchto pravidel a jediné, co máme společné, je naučit se, jak zapadnout a tvářit se u toho, že nás něco nebolí. Akceptujeme, co si o nás myslí druzí a potlačujeme své skutečné pocity, protože je to slušné, etické a jediné správné. Schováváme se za kariéru, tvrdou disciplínu, hezké fotky na instáči... chceme víc peněz, hodně lásky, třpytivý život, aby druzí mohli hezky ohodnotit, že si žijeme dobře, pochválili nás a poplácali po rameni. Co když má ale jeden touhu žít na pláži u moře a druhý v centru velkoměsta? Co když chce jeden řídit firmu a druhý pěstovat na svém pozemku jen to nejnutnější? Může si vůbec někdo jen tak vybrat svou vlastní verzi života nebo musí čekat na potvrzení a souhlas? Může si někdo vybrat, aniž by nebyl souzen?

✧ ✧ ✧

Uvěřili jsme, že je správné, když druzí hodnotí náš život. Proto by asi mělo být i správné hodit na druhé zodpovědnost za to, zda se máme dobře nebo ne... Vždyť nás ani nikdo neučil, jak být zodpovědný za svůj život - co to vlastně znamená ta zodpovědnost?

A tak místo aby se rozvíjela naše osobnost, stagnuje. To, čemu se říká ego a tvoří definici naší osobnosti tak, jak nás vnímají druzí, je stále jako zamrzlé dítě, které umí buď pasivně poslouchat, nebo agresivně kopat kolem sebe. Reakce i poslušnost našeho ega je totiž úplně stejná jako v našem dětství. Náš respekt k autoritám. Náš strach z autorit. Naše poslušnost. Náš vzdor. Naše ego se nikam neposunulo, nevyrostlo, nedozrálo. Proto když se něco neděje podle našich přestav, když svět nereaguje na naše touhy, když nás okolí dostatečně nechválí a neplní naše potřeby, chováme se stejně jako když jsme byly děti - urazíme se, pláčeme, vztekáme se, pomlouváme, pereme se, šlapeme si na bábovičky, krademe si panenky, házíme autíčkama a nebo někoho plácneme.

Místo dospělých s přístupem k životu, který nás naplňuje štěstím, jsme stále zamrzlé děti, které neví, jak přistoupit k rozchodu, ztrátě, práci... a hledáme spřízněnou duši a dream job, který by nás zachránil a my si tak mohli dál plnit své dětské rozmary. V klidu a bez starostí.

Tak to je peklo. Naše vlastní vnitřní peklo. Velký chrám ukrytý v našem srdci, a tento chrám je plný bolesti, předsudků, pýchy nebo strachu. Může tam sídlit královna Zloba nebo pyšná princezna, zlý čaroděj nebo pomstychtivý pekelník. Může tam být naprosto kdokoliv a mít jakoukoliv podobu a charakter. Ale vždy - pokud ego není vyzrálé - vznikne v nás peklo. Protože peklo je stav našeho srdce, které ovládá zamrzlé ego. Ego, které se bojí růst nebo neví, jak na to. Ego, které je závislé na uznání druhých a bojí se být samo sebou... Ego, které všechny své pocity z toho, že není dost, uzamklo před světem, aby to svět nepoznal. Aby si druzí mysleli, že už jsme dospělí a víme, o čem je život. A to naše peklo se pak najednou otevře vždycky, když se věci nedějí tak, jak chceme. Nebo když vyplují na povrch situace, kterým neumíme čelit. Dere se pak ven všechno, co v tom svém pekelném chrámu máme.

A protože se nám to nelíbí, protože se to druhým nelíbí, vznikla potřeba ego zničit... Ne rozvinout, pochopit nebo mu pomoct dozrát. Rovnou zničit. Naštěstí to ale nejde... Nemůžeme zničit sami sebe (o tom jsem už psala v jiných článcích). Nemáme ego za trest ani jako pomstu. Ego tu není od toho, aby nám záměrně ubližovalo. Místo toho, abychom se ale svému egu věnovali a činili ho zodpovědným dospělým, zavalujeme ho zodpovědností za pocity a chování druhých. To je obrovská tíha, kterou musí ego nést a neumí s tím naložit jinak, než to sbírat, akceptovat a chovat se podle těchto vnějších vlivů. A proto nechce zodpovědnost. Zodpovědnost pro něj znamená tíhu celého světa. Jak se cítí máma, jak je spokojený partner, jak ho ohodnotí v práci nebo ve škole, jak se zalíbí kamarádům nebo zda zatancuje dobře v tanečním klubu. Jestli dá vhodnou fotku nebo sdílí vhodný komentář. Jestli se bude líbit, co má na sobě a kde pracuje nebo nepracuje. Jestli žije dle přestav druhých, protože - co by tomu jinak řekli lidi..?

✧ ✧ ✧

Zodpovědnost za celý svět zabírá místo zodpovědnosti za vlastní život. A když nemáme prostor pro vlastní život, naše srdce strádá a plní se křivdou, smutkem, vztekem, zoufalstvím, nebo i sebestředností, pýchou, leností a marnivostí. A to jen proto, že jsme přijali, že musíme snášet veškerou zodpovědnost za to, jak na náš život zareagují druzí...

Chceme něco, na co nemáme - protože druhým se to líbí. Snažíme se dosáhnout něčeho, co ani nechceme - protože druzí nás za to pochválí. Musíme dělat, co nás netěší - protože se to očekává. Kolik lidí z těch, co se honí za kariérou skutečně touží po kariéře? Kolik z těch, co žijí v luxusu na splátky, skutečně chtějí takový život? Hodnoty, principy a morální kompas lidí zmizel pod tíhou zamrzlého ega, které potřebuje pochvalu a zároveň si chce jen hrát a nenést žádnou zodpovědnost...

Žádná zodpovědnost za svůj život, jen potřeba obdivu a uznání - to je peklo. A v pekle existuje jen jedna volba - nežiju pro sebe, ale pro druhé... (a to i v případě, že působíme navenek sebestředně a pyšně).

✧ ✧ ✧

Naše vlastní peklo se tvořilo roky, a začalo to pomalu - křik rodičů, odmítnutí hračky, pocit vyloučení z kolektivu, křivdy ve škole, zlomené srdce z lásky, nepochopení nebo falešná obvinění... Neustálá snaha čelit předsudkům a poslouchat o vlastní nedokonalosti, kterou někdo jiný hodnotí...

Nebo naopak přílišné rozmazlování a přesvědčování o vlastní nedotknutelnosti. I takové chování rodičů vytváří zamrzlé děti, které neumí čelit životu, protože se naučily, že vždy někdo něco zařídí za ně. Jakmile se ale už nikdo o takové dospělé dítě nestará, začne v životě tápat a ztratí se. Začne o sobě pochybovat nebo si svůj vliv začne vynucovat. A i v takovém srdci roste pekelný chrám, který se plní křivdou a odporem k těm, kdo vyvolenému egu odmítá sloužit...

✧ ✧ ✧

Když se peklo otevře, když ztratíme kontrolu, když se stane něco nepříjemného nebo nečekaného - naše ego se začne bránit, kopat, kousat. Protože neví, jak žít v tomto životě plném útrap jinak, než skrze boj o vlastní prostor ve světě druhých. A ten boj se naučilo v dětství (ústupem/oběť nebo útokem/manipulace).

✧ ✧ ✧

Duchovní svět říká, že člověk by neměl žít v egu, ale měl by projevovat duši. Jak ale to vyděšené nebo marnivé ego donutit, aby přestalo dělat bordel v našem životě a dalo prostor duši, která vše ví, je moudrá a vede naše kroky lépe?

Inu, nijak. Lidé, kteří hlásají, že již nejsou v egu, v něm stoprocentně ještě jsou. Jinak by neměli potřebu na to upozorňovat. Za druhé, život bez ega je pouze takové duchovní finále. Je to proces vývoje duše, který je přirozený, ale nelze ho urychlit ani přeskočit nějaké ročníky. Není to proces vývoje jednotlivého života. Každý život má nějaký smysl a není to vždy "osvícení" a oprostit se od ega.

Naše ego je část naší osobnosti. Je to definice "já". Bez ega mizí obrys toho, kdo jsem. A ten obrys nemá zmizet. Má pouze dostat dospělou a zralou formu, kterou pak převezme duše, protože je naše mysl, tělo i srdce připraveno na další zkušenosti.

Život bez ega by byla nuda :). Život s egem je výzva. A tou výzvou je dovést vlastní ego k zodpovědnosti, zralosti a moudrosti. Teprve pak můžeme jít cestou, která nás učí, jak žít, aby se ego rozplynulo. (Jak ale píši výše, to však není cílem života, to je cílem duchovního růstu, který je přirozený pro toho, kdo si tuto cestu vybral. Není to povinnost. Je to volba. Nemá smysl pídit se, zda je to zrovna vaše cesta. Ona se ukáže sama, když uděláte ten základ, který je k tomu potřeba - zkrotit své ego. Vybalancovat ho, dopřát mu lásku, oporu, význam, pokoru, vzdělání, rozlet.... Nic nepřeskakovat a prostě ho učit, jak žít a nezamykat nepříjemné bolesti do srdce.)

✧ ✧ ✧

Ego v sobě máme všichni. Všichni v sobě máme svého ďábla... Naším úkolem není toho ďábla zničit (to nelze!). Ale zkrotit! Ten ďábel není rohatý a zlý. Je však marnivý, chamtivý a sebestředný. Taková je podstata dětinského a nezralého ega. Bojí se samoty a smrti. A tento kousek v sobě máme všichni. Buď celý život, nebo pár let.

Jak svého ďábla zkrotit?

Život není jen duha, láska a motýlci . Není o tom pořád všem odpouštět. Někdy je to o tom se pořádně naštvat a ukázat hranice. Občas bouchnout dveřmi, rozbít talíř, nebo křičet tak hlasitě, až zkolabuje elektronika v okolí 5m… občas...

Není to alibi pro být zlý, není to ani omluvenka pro nechám si vše líbit, protože jsem lepší než ostatní - nejste. Nikdo není. Každý máme své vlastní démony. Nelze porovnávat, který je lepší nebo horší… Jestli ale necháte, aby tato část rozhodovala za vás, bude váš život stále ničit vaše vlastní peklo. Vaše strachy, obavy, zášť, závist, pýcha, marnivost.... Pokud své démony budete naopak popírat, budete stále bojovat sami proti sobě, protože popíráte sami sebe. Proto krokem ke změně je nenechat se ovládat svým vlastním peklem. A k tomu nám pomůže uvědomění - když vás ovládne váš ďábel - je to ze strachu nebo zlosti?

✧ ✧ ✧

Zralé ego nás ochraňuje (je plné sebedůvěry)

nezralé ego trucuje, vzteká se a uráží (je plné strachu nebo zlosti).

✧ ✧ ✧

Strach je potřeba pochopit a zlost uhasit. Teprve potom se peklo uklidní a vystrčí rohy pouze když opět propadnete strachu nebo zlobě. To pak budete zase kopat, kousat, vztekat se nebo spřádat plány plné pomsty a zášti. A nebo ne, možná se příště, až situace nebudou zcela podle vašich představ, k tomu postavíte jinak. Ďábla změníte v ochránce a místo zlosti zareagujete s úctou ke svému srdci, ve kterém už nechcete peklo, ani chrám bolesti, ale svůj posvátný prostor, který si budete prostě a obyčejně chránit.

Je to v rukou každého z nás, zda nás náš ďábel ovládá, nebo ovládáme my jeho.

Záleží na každém z nás, co si vybereme. Zda chceme udržovat své peklo (a stát na místě) nebo své srdce (a jít dál).

S láskou, Aleera

---

Nevíte, jak rozmotat svůj život a najít opět sami sebe? - podívejte se na možnosti v rozcestníku ♡.

zdroj fotografie: created by Starling Illusion 🖤