Miluji logiku, rituály dle měsíčních fází, sílu své intuice ale i smysl pro pořádek a systém. Najdete u mě excelové tabulky, projektové plány, ale také zápisky náhodných myšlenek a knihovnu plnou psychologické literatury. Minimum beletrie, maximum vzdělávacích knih. Různé typy svíček, suvenýry z doby, kdy jsem se učila ovládat magické síly, ale žádný otisk new age. Nikdy jsem nepatřila k žádnému směru, ale zároveň jsem se snažila každý směr poznat. Od budhismu po pohanské zvyky. Jako student, ne jako praktik. V praxi jsem zkoušela jen to, co jsem cítila, že chci vyzkoušet nebo jsem to vyhodnotila jako způsob, který mi může pomoci. Nikdy jsem se nevrhala po hlavě do všech návodů a rad, které mi zkřížily cestu... Přesněji - nikdy od doby, co jsem pochopila, kdo jsem a přestala být tím, kým mě chtěli mít druzí.... A na této stránce popisuji, jak jsem se k tomu dostala, co mě změnilo (a proč jsem změnu hledala), a že jsem na konci místo toho, abych si zvolila jednu ze dvou cest, zvolila spojení obou variant do osobnosti, kterou jsem dnes. Chci vám tím dodat odvahu, abyste se nebáli být jiní a šli za svým srdcem. Život je o tom posbírat co nejvíce zkušeností, a pak je spojit dohromady do celku, který nese vaše jméno... A já vám moc držím palce, abyste tu cestu nevzdali 🖤.​

Na začátku byly bolavé vztahy

- ale právě díky vztahům se z vyhaslé holky stala sebevědomá žena✨

U někoho tyto střepy protínají každou oblast jeho života - finanční situaci, vztahy, rodinné vazby, sebevědomí, otázku sebehodnoty, smyslu života... - zatímco u jiného protne jen něco. Já si své střepy nasbírala v dětství, kdy mi osud naložil tvrdou výchovu, hodně facek místo pohlazení a žádná opravdová přátelství. K tomu zdravotní handicap zděděný po mé matce (strabismus, který lze korigovat brýlemi, takže ne vždy to lze poznat, ale posměchům a urážkám jsem se jako dítě nevyhla) a díky úrazu při tělocviku, který nikdo neřešil (ani škola, ani rodiče), mám skoliózu zad. V dospívání jsem proto neustále čelila srovnávání s druhými, které jsem sice nedělala já, ale okolí. Někde hluboko uvnitř sebe jsem se nestyděla za to, jak vypadám (jen jsem cítila, že mě to občas limituje), a už vůbec za to, jaká jsem, ale měla jsem pocit, že za to musím pořád nějak bojovat a zasloužit si to, tu pozornost nebo lásku druhých, protože v jejich očích nejsem dokonalá. Snažila jsem se, dávala do toho všechno, co jsem dokázala, ale nepomáhalo to. Nebylo to dost. Já (pro ně) nebyla dost. A tak jsem jednoho dne přestala bojovat... Protože mi došlo, že okolí nezajímá to, jaká jsem, ale jen to jak vypadám, plus jak moc naplňuji jejich očekávání... Abych je tedy zaujala, musela jsem se změnit. Být někým jiným. Podle jejich představ. Začala jsem se proto přizpůsobovat a své pocity nevyjadřovat. Bylo ale jedno kolik hezkých a oblíbených kluků o mě mělo zájem nebo kolik jedniček jsem dostala ve škole. Stejně to nestačilo. Můj život se neměnil. Pro většinu okolí jsem stále nebyla dost dobrá nebo dost chytrá, protože podle nich jsem nebyla ani dost hezká nebo dost zdravá... Stále jsem tak čelila povrchním přátelství ve škole, nelásce svých rodičů nebo závisti holek, když jsem měla kluka... Postupně jsem se tím přizpůsobováním nechala natolik pohltit, až jsem se přestala mít ráda taky. Přestala jsem vnímat svou hodnotu, a uvěřila, že všechno si musím zasloužit. Stal se tak ze mě jen takový poslušný stín, který občas sice zavzdoroval, ale hned dostal přes prsty, že neposlušnost znamená odmítnutí...

Mé střepy tedy bodaly do oblasti sebehodnoty, vztahů a nakonec i sebelásky...  

Protože pro mě bylo těžké vnímat nějakou moji hodnotu, kompenzovala jsem si to snahou být oblíbená. A ačkoliv je pomáhání druhým část smyslu mého života, dokud jsem nezjistila, kdo jsem (nevrátila se ke svému "původnímu já" a neuvěřila, že jsem "dost"), byla to potřeba, nikoliv touha. Potřeba je totiž vždy řízena jinými aspekty než touha. Touha vychází z duše, potřeba z raněného (nebo nevyzrálého) ega. Jenže tehdy jsem to nevěděla, a tak jsem svou potřebu ventilovala v dobrovolnické práci, kdy jsem během studia na gymnáziu trávila víkendy v dětském domově pro postižené děti (v Litvínově) a po škole jsem se stala součástí organizace VeSpojení (v Praze), která pomáhá dětem z dětského doma. Vedla jsem tam anonymní poradnu a řešila situace, se kterými se na mne děti obracely (např. šikana). Bavilo mě to a vnímala jsem, že mě to i naplňuje. Abych se ale pomoci druhým mohla věnovat dál, musela jsem pochopit, že se potřebuji nejprve naučit nerozdat všechnu svou energii a mít ráda také sebe, hlavně sebe... Protože když tuto hranici seberozdávání nemáte, nejen že se rozdáte až do vyčerpání, ale také hledáte skrze pomoc druhým své vlastní uznání a obhajobu svého místa ve světě. Je to vlastně takový bludný kruh, který nás učí stále dokola to samé - potlačíš sebe, potlačí tě druzí; nevážíš si sebe, neváží si tě ani druzí... A tohle jsem si potřebovala uvědomit a změnit. Potřebovala jsem znovu objevit sebe (proto se mluví o probuzení), najít vztah k sobě (proto se mluví o sebelásce) a zjistit, co v životě doopravdy chci a co ne (proto se mluví o sebepoznání).

A teprve tehdy, když jsem se vrátila do svého srdce a ucítila, co si přeje má duše, se můj způsob pomoci zosobnil na styl, kterému se věnuji dnes. Trvalo mi to několik let, během kterých jsem střídavě chtěla pomáhat a nebo vůbec. Pendlovala jsem mezi občasnými záblesky touhy duše s potřebou vlastního ega. Ale nakonec jsem svou cestu objevila a vrátila se domů... (k sobě).

Pokud se v životě ztratíme, vždy existuje cesta, která nás dokáže pomalu dovést k tomu, abychom "otevřeli oči". Někdy tu cestu vidíme jasně, jindy po ní bloudíme jako ztracený člun po vlnách oceánu, na pospas počasí... Tato cesta má různé podoby, ale často tuto cestu poznání tvoří naše vztahy. A u mně to nebylo jinak. To díky vztahům jsem nakonec změnila všechno. Postoj k sobě i druhým, uvědomění si svých snů a cílů a zjištění, kde ustupuji a přitom nechci. Co je výzva a co překážka, kde mám ustoupit, co pustit, co zlepšit a nebo naopak ignorovat. Byla to (a je) velmi nimravá práce, která ale ze mě dělá někoho, kdo se na sebe každé ráno podívá do zrcadla a cítí lásku k sobě, hřeje ho štěstí  v srdci a cítí smysl života, který může prožívat.

​

To vše se stalo, když jsem začala řešit to, co mě trápilo nejvíc. Můj nejbolestivější střep, který mě často strhával do pocitu osamění, nepochopení a slz. Partnerské vztahy. Nechápala jsem, co v nich dělám špatně. Stále jsem se v nich plácala jako ryba na břehu řeky. Neměla jsem sice nouzi o zájem mužů, jakmile jsem ale byla ve vztahu, stala se ze mě nesebevědomá a úzkostlivá žena. Upínala jsem se na potřebu být milovaná, a tak jsem své vztahy systematicky ničila a navazovala jen takové, které jen umocňovaly mou touhu po nenaplněné lásce...  Chtěla jsem to jinak, ale nevěděla jak. A když jsem se ocitla v manželství, které ztroskotalo stejně jako mé předchozí vztahy, cítila jsem, že jsem etapu jménem "partnerské vztahy" prohrála na plné čáře... A když skončila i má profesní snaha a touha po kariéře, neměla jsem už co ztratit. 

Nějakou dobu jsem nejprve bloumala životem a utápěla se ve své sebelítosti. Obviňovala okolí, rodiče a celý svět. Nic to ale neměnilo a já si konečně uvědomila, že stojím opakovaně na rozcestí, na kterém se rozhoduji, co teď? A tehdy jsem rozhodla, že je čas, abych na nějakou dobu přestala dávat pozornost druhým a dala si do pořádku nejprve sebe. Vykročila jsem proto na cestu, na které jsem ze sebe musela vyhrabat různé stíny, postavit se jim, pochopit je, přijmout a odložit. Musela jsem opravit své rozbité srdce, vyčistit ho od strachu a úzkosti a zaplnit láskou. A k tomu jsem se nořila v pochybách, zda jdu správně. Bylo to jako vstoupit opatrně do očistce, a pak místo objevení ráje byl rychlý skluz do jakéhosi vnitřního pekla. A abych se zachránila, musela jsem se naučit pracovat se svou myslí (která vás táhne dolů, když pochybujete) a chápat své emoce (které vás trhají na kusy, když cítíte frustraci a zoufalství). Tehdy jsem vstoupila do světa jedné čarodějky (psycholog mi bohužel nepomohl), která mi pomohla sebe samu zachránit a pochopit. A já tak postupně z toho pekla začala vystupovat a objevila život, který je šťastný a rozzářený. Já byla šťastná a rozzářená. Absolutně a bezmezně... Ale, na co mě nikdo nepřipravil, bylo to, že toto štěstí časem vyprchá, když nevíte, jak si ho udržet. A já to nevěděla, jen jsem cítila, že po pár měsících začalo moje štěstí blednout. Jako kdyby mě něco neviditelného táhlo zpět. Do života, ze kterého se mi podařilo už uniknout, a do kterého jsem se nechtěla vrátit... Začala jsem proto zkoumat, jak si své štěstí udržet, a jak sebe samu opět neztratit. Ve víru povinností, očekávání a chování druhých je to totiž velmi snadné(!). Tehdy mi došlo, že mít šťastný život je celoživotní proces. A pro ten proces je potřeba budovat a udržovat ten nejdůležitější vztah, který každý z nás má - vztah k sobě. Ponořila jsem se tedy do všech oblastí, které ovlivňovaly můj život... A své poznání jsem začala postupně sdílet. Nejprve mezi přáteli, poté veřejně. 

Díky své nové cestě - "jak si své štěstí udržet" - jsem pochopila, jak důležitá je stabilita. Nejen ta vnitřní, kterou cítíme uvnitř sebe, ale také náš vztah se vším, co obsahuje náš život. A abychom svou stabilitu mohli cítit, je potřeba nejprve zjistit, co tvoří její základy? Protože teprve poté, když víme, jaké jsou naše opěrné body, můžeme budovat spokojený život. A jak jsem se to učila (z magické půdy jsem přešla na tu akademickou), pomalu mě to vracelo k mé vnitřní touze, která už ale nebyla potřebou - a já začala způsobem, které mi šeptalo moje srdce, pomáhat druhým. Ale ne cestou, která zachraňuje, a která by něco vyřešila za druhé (jako jsem to dělala dřív). Dokázala jsem opustit tu část, která vnímala pomoc jako potřebu a místo toho respektuji své hranice a odmítnu pomoc tam, kde je to nad mé síly, nebo kde se čeká jen spása. Tohle já totiž neumím, neumím druhé spasit a nechci za ně řešit jejich problémy. Ani nechci jejich závislost na mém názoru, nebo aby kopírovali mé kroky. Pomáhám cestou, která vysvětluje příčiny. Vnímám totiž jako důležité (aby se život mohl trvale změnit k lepšímu) pochopit důvody, proč stále skáčeme do proudu života, ve kterém nejsme šťastní? Proto místo toho abych druhé jen z té řeky vytahovala, začala jsem spojovat své zkušenosti a získané znalosti (studiem, z knih, z přednášek) se svým pohledem na život a zvolila tu pomoc, při které nezachraňuji (ani nezasahuji do léčení, pokud je potřeba), ale vysvětluji - aby druzí dokázali lépe pochopit své pocity a myšlenky a mohli tak začít nejen budovat šťastný a stabilní život, ale dokázali si ho také udržet. Moje cesta proto není pro každého, někdo totiž potřebuje zachránit, jiný léčit a nebo je potřeba jiný způsob pomoci, a to vše je v pořádku. Pokud je ale někdo zmatený, vyčerpaný a cítí se jako v kolotoči marnosti a smůly, je ochotný převzít za tento svůj stav zodpovědnost a má odhodlání to změnit, dovedu ho pomalu vyvést z místa, kde není šťastný, na cestu, na které si začne žít tak, jak si přeje jeho srdce ♡. Spokojeně, šťastně, stabilně.

Níže sdílím své dva "životopisy", pracovní a duchovní. První je výsledkem vlivu společnosti a druhý ukazuje, kam mě dovedlo srdce, jakmile jsem mu začala naslouchat. Když jsem pak přemýšlela, kterou cestu si vybrat (r. 2020), spojila jsem je v jednu.
(ubrala jsem hon za kariérou a přidala víc sebe;
vymazala jsem závislost na vztazích a vytvořila prostor pro skutečnou lásku)

Bez studu, obav nebo strachu. Bez označení, zda jsem projektový manažer nebo čarodějka. Prostě jsem obojí 🖤.

mi dala hodně krásných odměn a mezi ty nejkrásnější patří:

Cesta sebepoznání

zamilovala jsem se do sebe & mám krásný vztah.

Pokud se tedy vydáte na cestu změny, nebo-li sebepoznání, čeká vás po trnitém začátku hodně odměn. Když vydržíte, nalézáte ty (pro vás) správné odpovědi, cítíte oporu a rostoucí víru, že jdete správným směrem. Nestačí jen udělat unáhlené rozhodnutí, něco emotivně ukončit, pokud si nejste jistí, že jste na tu změnu připraveni. Často se totiž lidé vrhnou do změny, a pak čekají, že se stane zázrak, který jim dá tu slibovanou odměnu. Ale ono to takto nefunguje. Život nám odrazí zpět vždy to, co máme v sobě. A pokud v sobě máte chaos, váš život bude chaos. Pokud v sobě máte hodně bolesti, bude to jako kdyby se okolí neustále dotýkalo vaší nezahojené rány. A takhle lze pokračovat dál a dál. Proto je důležité začít uvnitř sebe, než abychom dělali změny venku. Abychom věděli, jaká je naše "startovní" pozice? Je to chaos? Bolest? Zklamání? Mix různých zkušeností? Nedůvěra? Strach...? 

Co mi nejvíce pomohlo,

abych měla život takový, jaký žiji dnes?

rozhodnutí
(dát na první místo sebe)