Každý z nás má nějaký dar. Úplně každý. Ale tím, jak se snažíme být všichni stejní a přijatelní společností, tak své dary potlačujeme. Naše snaha zapadnou ale způsobuje, že potlačujeme sami sebe a tím se stáváme neviditelnými.
ZÁVIST NEBO HLAS DUŠE?
Pak ale uvidíme někoho, kdo svůj dar projevil a nás začne svírat touha, že to chceme taky. Chceme také něco dokázat, mít se lépe, dopřát si hezké věci... Ale chtít to, co mají druzí je závist a to je špatné! Nebo ne?
Pokud ve mně životy druhých vyvolávají jakýkoliv závistivý pocit, znamená to dvě věci:
1. já se dobře nemám;
2. začnu nějak reagovat.
A právě reakce je tou důležitou částí, která pohne s naším životem (nebo ho přidržuje na místě). Samotný pocit závisti není špatný. Záleží, jak s tímto pocitem naložíme. Jaké budou naše činy, slova, postoj?
Jakmile vidíme někoho, komu se daří, kdo září ze svého daru (a je jedno, jak probuzený dotyčný je), naše duše ucítí příležitost nám sdělit, že my také máme dar. Ten fakt s námi "zarezonuje". My tuto rezonanci ale neumíme číst, proto nastupuje mysl a dává nám vysvětlení, které zná. Mysl k nám mluví totiž jazykem, ve kterém jsme vyrostli - proto o sobě začneme většinou buď pochybovat, nebo pozornost obrátíme k druhé osobě a začneme ji pomlouvat.
Nerozumíme hlasu své duše, nerozumíme sobě. V pocitech vidíme problém, místo abychom je brali jako jakýsi kompas, který nám ukazuje "tudy ano", "tudy ne", "tohle dokážeš také", "tohle nedělej"...
ZÁVIST Z POHLEDU EGA
Když nerozumíme hlasu duše, přenecháváme vládu svému egu. A ego je sebestředné, proto si své pocity vysvětlujeme: „chci to, co má ten druhý“. A pokud nás ovládne tento chtíč, začneme druhé kopírovat, napodobovat, a ještě víc se tak odkloníme od sebe.
Náš dar díky našemu chování zůstává dál hluboko v nás a spí…
A naším cílem, pokud pociťujeme závist, by mělo být náš dar (opět) najít a probudit (jak svůj dar najít si můžete připomenout v článku Temnota, kde naleznete vysvětlení i postup).
Na světě není nikdo jako Vy!
NEEXISTUJE kopie, nebo napodobenina, každý z nás je originál. A je jedno, zda budeme tvořit podobné věci jako někdo jiný - jedině vy do toho můžete dát svůj osobitý přístup, dar své duše a vytvořit tím díky tomu jedinečné dílo. Ať už to budou krásné a dech-beroucí účesy, které padnou na míru tomu, kdo se od vás nechá ostříhat. Nebo to bude vyladěný interiér, do kterého vložíte svou energii pro cit barev. Možná umíte něco vytvořit nebo v něčem poradit.
Vaše osobnost je tou přidanou hodnotou a originální ingrediencí,
kterou nikdo jiný nemá...
KAŽDÝ MÁME JINÉ DARY & JINÉ VÝZVY
Každá duše přišla na tento svět s cílem něco prožít. Nějakou novou zkušenost. Je velkým omylem, že každý sem přišel, aby nalezl osvícení. Možná to je cílem každé duše, ale ne každého života. To znamená, že jedna duše může mít za cíl tisíc životů, než dojde k osvícení. Protože nejprve chce poznat život v nemoci, nebo bohatství, absolutní lásce nebo v chudobě. Chce poznat sebe samu skrz všechny možnosti. A na konci života si probírat zkušenosti a poznatky. Jako když si v dospělosti prohlížíte album z dětství. Někdy si na sebe duše naloží více výzev, v jiném životě zase jen jednu. To je rozmanitost života, jeho kouzlo a smysl tvoření a sebepoznání. Ale říká se, že nikdy nemáme naloženo víc, než co dovedeme zvládnout. A všechno, po čem toužíme, je pro nás reálně dosažitelné. Jen proto musíme něco udělat. A problémem bývá objevit to "něco".
ŽIVOT JE JAKO FILM... buďte jeho režisérem!
Často se říká, že naše životy jsou jako film, kde hrajeme hlavní roli. Když se na tuto teorii podíváme více do hloubky, zkuste si představit, že jste režisér. Vymýšlíte si roli sami pro sebe. Jako když si malé děti chtějí hrát na lupiče a policajty. Nebo na popeláře nebo kosmonauty. Stejně tak hravá je i naše duše. Může si říct „v tomto životě chci být lupič.“ Nic víc, nic míň. A tak prožívá život jako lupič. Nebo si k tomu může dodat „chci být napravený lupič, který díky tomu prožije osvícení“. Ale zpět k režisérovi. Jakmile si jako režisér naplánujete hlavní roli svého života, abyste ji prožili co nejvěrohodněji, musíte zapomenout na to, že jde o film. Nebo jste už viděli film, ve kterém se hlavní hrdina zvedne a řekne: „mě už ten film nebaví, jdu domů…“?
Každý film je jako samostatný život. Daného herce neberete jako herce, ale jako postavu, kterou hraje. A přesně takto se můžeme dívat na jednotlivé životy, kdykoliv budeme mít potřebu soudit nebo hodnotit. Každý by se měl soustředit jen na svůj život. Protože jak se říká „kdyby se každý staral o sebe, bylo by o každého postaráno“. Ale chápu, že v době, kdy se lidé zabíjejí a v našich očích umírají nevinní lidé, je těžké vnímat, že je to jen jakási volba duší. Ale čím více budete poznávat svou duši, tím více budete chápat i tyto souvislosti. Nebudete je obhajovat, ani omlouvat, budete je chápat a nebo jen přestanete hodnotit.
DÍVEJTE SE DOVNITŘ NE VEN
Zkuste se proto každý den na pár minut zaměřit jen na sebe, na své touhy, myšlenky, emoce. Na své strachy, ale i radosti. Uvědomujte si, kam vás táhne rozum i kam srdce. Věnujte čas myšlenkám i emočním výkyvům - protože to všechno jste vy. A pokud máte v sobě chaos nebo jste zakalení jako voda, která se nehýbe a chybí jí čerstvý nádech, pak je na vás, abyste svou energii rozproudili.
Uvědomění vašich darů je oním momentem, který vaši energii opět rozhýbe. Je to jako hlasité "aha" uvnitř vašeho nitra. Najednou budete o krůček blíž tomu velkému světu, který je plný barev, lásky a kouzel. Protože uvědoměním si svých darů začnete plout na vesmírné vlně, která vám začne přinášet to, co je potřeba k tomu, abyste byli šťastní...
Mějte proto na paměti - pokud vidíte kolem sebe někoho, kdo vás z nějakého důvodu irituje - jsou dvě možnosti, proč to tak je:
není to člověk, se kterým chcete trávit čas
je to člověk, který vám ukazuje, co všechno můžete dokázat také
Mějte krásný den plný inspirace a otevřené srdce na cestě za svými sny,
Aleera
Comments